"Apa trece, pietrele ramin."

*jaromír jindra - sny umírají s králi

Neděle v 21:25 | Katie*G |  books reviews
Divná země jsou ty Čechy. Nechtěl sem, ale otec tak rozhodl. Prý je to jedinečná možnost, jak rozšířit rodovou državu. České království je bohaté... Trpce se usmál. Kdysi snad bývalo, ale teď ani král nemá vlastní střechu nad hlavou a nuzuje se v mešťanském domě v podhradí. Hrad nad řekou Vltavou je vypálen a nese mnoho stop po bojích nedávných let.
Teď mají na dohled Olomouc, místo přemyslovské tragédie. Jan si uvědomuje zvláštní hru života a smrti; nebýt vraha, který ukončil život bezdětného Přemyslovce, nestal by se on sám králem. Přesto... divná země jsou ty Čechy. Zabíjejí tady své vládce...


 

*it calls love... 14

2. prosince 2018 v 11:10 | Katie*G |  my life
"Proč si to udělala?"
"Já...?"
"Proč? Bylo to nutný?"
"Jsem slaboch..."
"Jo, to seš..."
"Už to prostě nešlo vydržet. Byla to další z těch probdělých nocí a já tak zoufale potřebovala spát."
"A pomohlo ti to?"
"Hned potom jsem usnula."
"A?"
"A v noci jsem se třikrát probudila."
"Takže ti to nepomohlo."
"Byla to první noc po dvou týdnech, kdy se mi o něm nic nezdálo..."
"Stejně si to neměla dělat..."
"A nechat se mučit myšlenkami a vzpomínkami další noc?"
"Musíš s tím jít bojovat i jinak."
"Tak mi ukaž jak."



*it calls love... 13

25. listopadu 2018 v 14:31 | Katie*G |  my life
"Nechtěla by ses už přestat tvářit tak smutně?"
"Víš, ono to není tak jadnoduchý."
"Jakto? Prostě se usměj?"
"Haha."
"No vidíš, i takhle se to počítá."
"Ale jdi. Přetvářky už bylo dost. Nebudu už dál skrývat to, že je mi mizerně."
"To po tobě přeci nikdo nechce."
"Řekni mi... řekni mi, že to jednou přebolí."
"Víš, chci tomu věřit už kvůli tobě. Jsou skutečnosti, které by si měl člověk prožít jen jednou za život."
"V tom případě si to teď vybírám znovu, ale za někoho jiného. Je mi toho dotyčného líto, že si takové peklo nebude moct prožít. Člověku to asi přeci jen něco do toho života dá."
"Víš jak říkáš - co tě nezabije, to tě posílí a nebo se tě to pokusí zabít znovu?"
"Ano?"
"Právě se tě to pokusilo zabít znovu a ty pořád stojíš na nohou a jsi životaschopná."
"Jsem divná."
"Jsi silná. Silnější, než si sama myslíš. Normálního člověka by to už dávno položilo."
"Právě si mi řekl, že jsem nenormální."
"Nenormální je to, co si nucená prožívat."
"Říká se tomu láska."
"Já vím."


 


*it calls love... 12

12. listopadu 2018 v 22:11 | Katie*G |  my life
"Někdy si říkám... jestli ještě zná mý jméno..."
"Jak často na něj myslíš, když jdeš spát?"
"Pokaždé. Pokaždé když zavírám oči a pokouším se usnout si přeji, aby se najednou zhmotnil za mými zády a pevně mě obejmul. Tak jak to umí jen on."
"Jestli v tom budeš pokračovat, tak tě to jednou zničí."
"Ta sebedestrukce už je víceméně v chodu."
"Zastav ji."
"Nemám jak."
"Zastav ji, než bude pozdě."
"Když se ráno probouzím a vím, že se mé oči brzy otevřou... přeji si, aby až se tak stane... první, co ten den uvidí, byl ten jeho kulišácký kukuč a roztomilý úsměv."
"Zastav ji."
"Ne."
"Musíš."
"Nemůžu. Ty představy a myšlenky jsou to poslední, co mě drží při smyslech."
"Při těch tě drží tvůj pud sebezáchovy."
"Někdy se už prostě ani nechci ráno probudit."
"To neříkej. Ještě nemůžeš odejít. Nesmíš."
"Víš... nic mě tu nedrží..."
"Máš svoje poslání..."



*it calls love... 11

1. listopadu 2018 v 22:03 | Katie*G |  my life
"Proč to děláš?"
"Je mi tady dobře."
"Slez dolu..."
"Ne."
"Pokoušíš štěstěnu."
"Kdyby záleželo na mojí štěstěně, tak se už dávno válím rozplácnutá tam dole."
"Jakto?"
"Můj život totiž neprovází žádná štěstěna."
"Myslel jsem, že si se už vzpamatovala."
"Očividně ne."
"A co tomu brání, smím-li se ptát?"
"Nevím. Chci se přes to přenést, přestat to vnímat, oprostit se od toho, přervat to pouto..."
"Proč to nejde?"
"No, je tu taková jedna věc, kterou je ve mě vždycky hrozně těžký zabít. Bývá skoro nesmrtelná."
"Můžu hádat?"
"Zkus to..."
"Říká se jí láska?"
"Hm..."