"Apa trece, pietrele ramin."

Srpen 2013

*legalization

26. srpna 2013 v 14:48 | (Katie) |  on theme
Ó ano, vím, že články na téma týdne hrozně zanedbávám a jsem několik měsíců pozadu. Jenže při mém pracovním vytížení mám málokdy čas na to, abych strávila dvě hodiny psaním nějakého delšího a smysluplnějšího článku. Pokaždé se ale najde alespoň malá skulinka v mém nabitém denním programu, a vznikne další článek do sbírky. Ten dnešní se týká legalizace marihuany. Je to téma, které je omýlané ve společnosti již několik let. Když už je na cestě nějaké řešení, vždycky se najde někdo, kvůli komu se musí začínat od začátku. Přičemž prostě nechápu, proč to nemůžou povolit. Marihuana není zas takové zlo jako ten prachbídný alkohol (to vám dokáži i v následujících větách). Jen se podívejte na Holanďany jak jsou spokojení. Trávu tam koupíte na každém rohu a je jen malé procento lidí, kteří by to u nich vůbec nezkusili. A umřel na předávkování už někdy někdo, ptám se? Ne, nezemřel - odpovídám si. Tak v čem je jádro pudla?


*viva la vida

21. srpna 2013 v 23:06 | (Katie) |  my music
Viva la vida od Coldplay jsem měla vždycky ráda. Je to taková šíleně pozitivní písnička. Proto, když jsem se začala učit na kytaru, byla mezi prvními, které jsem si vybrnkávala. V mém podání sice není tak dokonalá jako v originále, ale naprosto mi sedí co se polohy hlasu týče :) Ani vysoko, ani nízko. Něco pro moje hlasivky :)
Tak doufám, že se Vám můj cover bude líbit. A taky doufám, že budete ŽÍT SVŮJ ŽIVOT přesně tak, jak písnička nabádá.
Takže? Let's play and you can sing along ;)


*another 41 facts about me

20. srpna 2013 v 11:00 | (Katie) |  my life
Není to tak dlouho, co jste se pobavili nad první várkou faktů o mě. Proto přichází s další jednačtyřicítkou, která Vám opět poodhalí něco málo z mého života. Opět doufám, že Vás neodstraším. Můj život totiž není tak úplně jednoduchý. Je tajemný a opředený mnoha tajemstvími :P

1. Mám mnohem víc kamarádů než kamarádek.
2. Jsem schopná přečíst několik knížek za měsíc.
3. V dětství byl mým idolem Hurvínek.
4. Při návštěvě Eifellovy věže jsem se pozvracela.
5. Mám radši Colu-Zero než tu obyčejnou.
6. Občas mi chybí nálada zvedat telefony. Dobře... Možná trochu častěji.
7. Kdyby to šlo, jela bych na prázdniny do středověku.
8. Můj zatím nejdelší vztah trval půl roku.
9. Ráda pokouším osud.
10. Když už víno, tak bílé.
11. Nejoblíbenější tvrdý alkohol - morgan s colou nebo cokoliv s redbullem.
12. Bývala jsem hrozný šprt, ale doma jsem se neučila. Prý přirozená inteligence.

*in time

19. srpna 2013 v 16:16 | (Katie) |  film reviews
Vyměřený čas. Film z roku 2011 a já ho viděla až teď? Hanba mi... Ale na dobré věci se prý vyplatí si počkat, a to o tomhle filmu rozhodně platilo. Příběh, který vypráví, je totiž tak neskutečný, až jsem si chvílemi začala myslet, že je tomu opravdu tak a že to takhle prostě na světě chodí. Zkuste se nachvilku zamyslet nad tím, jak byste naložili z časem, který znamená váš život...


*glow of the moon - chapter No.2

14. srpna 2013 v 13:39 | (Katie) |  glow of the moon

Probudila jsem se krátce po východu slunce, jakmile mě první paprsky začaly hladit po tváři. Projelo mnou příjemné teplo. Protáhla jsem své lovem znavené tělo a otevřela oči. Chvíli jsem jimi těkala po místnosti, abych se rozkoukala. Při vzpomínce na včerejší úspěšnou noc se mi na tváři objevil spokojený úsměv. Na spodním rtu jsem cítila jednu zapomenutou kapičku již zaschlé srnčí krve a labužnicky jsem ji slízla. Ten včerejší pocit z červené chuti se však nedostavil. Teplou a čerstvou krev bohužel nic nenahradí. Několikrát jsem si promnula unavené oči a rozhlédla se po svém pokoji. Bylo tu nezvykle uklizeno. Jediné, co narušovalo ten celkový dojem, bylo moje včerejší oblečení. Leželo uprostřed místnosti přesně tam, kde jsem ho ze sebe v noci shodila. Linula se z něj silně známá vůně mokrého psa, která dost často zachvacovala celý náš dům. Leckomu by se nad tím pravděpodobně zdvihl žaludek, ale můj nos - ač jinak nadmíru citlivý na všechny pachy - to vše ignoroval a bral to jako samozřejmost.

Ještě chvíli jsem rozjímala, zahrabaná v peřinách, než mě stále sílící sluneční svit donutil vstát. Prohrábla jsem si vlasy a ještě jednou protáhla celé tělo. V některých kostech příjemně zapraskalo následkem včerejších náročných pohybů. Levé rameno se ozvalo trošku více. Aby taky ne. Nestihla jsem totiž dostatečně uhnout statnému dubu a tak se naše vnější schránky dost tvrdě setkaly. Jenže na rozdíl od mého modrajícího ramena, má dub ve svém kmeni dosti velkou díru, která mu zůstane již navěky. V tom je kouzlo naší neskutečné vlčí síly.
Sebrala jsem ze země svoje vlhké oblečení a vydala se do koupelny. Po domě se rozléhalo hrobové ticho. Ostatní ještě spali. Snažila jsem se co nejtišeji otevřít dveře, ale jako vždy mě zradily skřípající panty. Teď už to ale bylo jedno. Zbytek rodiny stejně co nevidět vstane.

Hodila jsem oblečení na hromadu k pračce a přešla k umyvadlu. Pustila jsem si do dlaní studenou vodu a opláchla se. Pohledem do zrcadla jsem zkontrolovala stav svého obličeje. Musela jsem uznat, že po čtyřech hodinách spánku vypadal pořád perfektně. Jedna z našich nenahraditelných schopností, které se dědí jen v naší rodině - rychlá obnovitelnost buněk. Jakákoliv rána se nám hojí několikrát rychleji než ostatním, a tak na mých tvářích nebylo ani stopy po šrámech od větví stromů, kterými jsem v noci proběhla. Sáhla jsem po hřebenu, protáhla si jím několikrát vlasy a zkrotila je do culíku. Zrcadlo mi zpětně odpovědělo spokojeným úsměvem a dovolilo mi odejít. Cestou po schodech do přízemí jsem z kuchyně zaslechla šramot z rádia, ve kterém akorát běželo ranní zpravodajství. Za stolem seděl otec a mračil se do novin. Před ním na stole stála zpola upitá kouřící káva.

"Dobré ráno, otče," pozdravila jsem ho, objala kolem ramen a vtiskla mu pusu na tvář. Ani nevzhlédl od četby.

"Dobré ráno, Karo. Jak si se vyspala?"

"Docela dobře. Jen mě bolí rameno. Mám ho celé modré."

"Pro příště musíš počítat s tím, že ze dvojice ty a strom, budeš muset uhnout ty," odpověděl se škodolibým úsměvem. "Zítra už to bude zase v pořádku."

"Já vím," odvětila jsem a otevřela ledničku, "ale je to dost nepříjemné." Vytáhla jsem mléko a nalila ho do připravené misky na kuchyňské lince. Přidala jsem do ní nějaké cereálie, nalila si pomerančový džus a usedla naproti otci ke stolu.

"Co píšou?" vyslala jsem dotaz směrem k rozevřeným novinám.

"Zmizeli další tři lidé v sousedním městě. Je to čím dál tím častější. Od minulého měsíce už je těch zmizení přes jedenáct. Budeme muset vyslat hlídku a podívat se na to. Někdo tu řádí poblíž našeho rajónu. Dost mě to zneklidňuje," zamračil se a otočil list.

"Myslíš, že by to mohl být třeba jiný rod?"

"I to je možné, ale nebudeme dělat ukvapené závěry. Svoláme na večer rodinnou poradu a probereme to. I když by to mohl být jen psychopatický vrah, musíme počítat i s těmi horšími variantami."

"Dobře."

Tím naše debata prozatím skončila. Na schodech se ozvaly kroky. Nabrala jsem si plnou lžíci a nacpala si ji do pusy.

"Dobré ráno vespolek," řekl strýček a šel si postavit vodu na kávu.

"Dobré," odpověděli jsme s otcem jednohlasně.

"Co rameno, Karo?" zeptal se strýček s ustaraným tónem hlasu.

"Pěkně to zmodralo."

"No to se dalo čekat. Takhle se srazit se stromem? Holka, kam si dala oči?" zasmál se a zakroutil hlavou.

"Stává se," odvětila jsem a napila se džusu.

"Neměla by ses už chystat na cestu?" zdvihl otec oči od své každoranní literatury.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl osmé, pravý čas na cestu na univerzitu.


"Už letím," a s plnou pusou džusu jsem vystřelila po schodech do pokoje. Rychle jsem na sebe hodila džíny a košili, popadla školní tašku a seběhla do garáže. Tetino auto už dávno opustilo svoje místo a vrata zůstala otevřená. Naskočila jsem do svého kabrioletu a rozjela se směrem k bráně. Chvíli jsem s ní musela zápasit. Pevné kovové zámky šly od sebe ještě víc ztuha než včera, ale po chvilce nakonec povolily. Zavřít už šly zlehka. Musím už strejdovi připomenout, aby namazal panty, jinak se tu s tím budeme prát navěky. Trošku víc jsem sešlápla plyn k podlaze. Bylo to znatelnější než kdy jindy a auto se tak svižně odlepilo od silnice a vyrazilo po příjezdové cestě do města.


Jedna duše sdílí dvě těla. Jsou spolu navěky propojení. Kromě duše spolu ta dvě těla sdílí i nadlidskou sílu a rychlost. Svou rozdvojenou identitu však musí bedlivě hlídat. Nikdo nesmí vědět, že umí běhat jak po dvou, tak po čtyřech.

Vaše Katie
(právě jste dočetli druhý díl příběhu Záře luny)

*tears of saint lawrence

13. srpna 2013 v 14:18 | (Katie) |  occasional diary
Odpolední šichta. Je deset hodin večer a konečně si můžu odpíchnout odchod z práce. Nikde se nezdržuji a šinu si to zarostlým polem. Cestou se ke mě připojuje můj přítel a společně míříme k němu domů. Po malé večeři a chvilce odpočinku nás v půl dvanácté ale něco táhne ven. Zapnout mikinu, popadnout deku, telefon a cigarety a hurá do tmy. Najít co nejméně osvětlené místo, rozprostřít deku, položit se na záda a sledovat hvězdnou oblohu, která se co nevidět rozpláče.


*woodkid

12. srpna 2013 v 12:15 | (Katie) |  music reviews
Ano, mám svoje hudební úchylky. Woodkid je jednou z nich. Tenhle vynikající francouzský tvůrce s medovým hlasem mě už tolikrát dokázal postavit na nohy, vytáhnout z depresí nebo mi dovolil si jen prachsprostě poplakat. Na to všechno je hudba vynikající lék. No a když si k poslechu ještě pustím jeho umělecké videoklipy? Musím uznat, že občas nejde zadržet slzu. Tradičně černobílá videa jsou totiž mistrovským dílem, stejně jako jeho hudba. Pokud Vás zajímá, co dělá Woodkida Woodkidem a jak vlastně zní takový barokní pop, můžete směle pokračovat ve čtení.


*time goes faster

9. srpna 2013 v 12:12 | (Katie) |  on theme
Ještě včera byl prosince roku 1994 a já poprvé spatřila světlo světla. Ještě včera byl rok 1998 a šla jsem poprvé do školky a poznala své nejlepší kamarády. Ještě včera byl rok 2001 a poprvé jsem usedla do školní lavice. Můžete mi prosím prozradit, kam ten čas tak letí?




Pořád se ohlížím za rokem 2010, který byl takovým prvním zlomovým rokem mého života. Končila éra základní školy, přišly první lásky. Přišlo gymnázium a sním nové tváře. Stala se ze mě dobrovolná hasička.

Další zlomový rok, který mi ještě na rameno občas zaťuká, je rok 2012. Život mě zkoušel na každém kroku. Dával mi ránu za ránou a já se vždycky zvedla ze dna a šla dál. V září jsem nastoupila do práce a začala si sama vydělávat. Změnil se mi pohled na svět a celkové myšlení opustilo svět magora puberťáka. Začala jsem dělat autoškolu, k vánocům dostala svoje první auto. Ještě před Vánoci jsem dosáhla vysněných osumnácti let. Játra a ledviny se otřásly vlnou legálně pitého alkoholu. Silvestr mi pak pomohl zapomenout na osudný rok 2012, který byl neskutečně těžký jak po fyzické stránce, tak i po té psychické. Tehdy jsem totiž začala chodit do baru "na jedno" a dost jsem se rozkouřila, protože cigarety byly vcelku dobrý lék na poničenou psychiku.

Počátek roku 2013 ale také nebyl zrovna růžový. První světlo přišlo, když jsem byla přijata do výjezdové jednotky sboru dobrovolných hasičů a splnil se mi tak můj sen. Druhé světlo se pak rozsvítilo 22. února, kdy jsem mohla oficiálně vyrazit do ulic na čtyřech kolech mého úžasně červeného auta, a uklidňovat se tak dlouhými projížďkami po okolí.

Následné měsíce tohoto roku však už začali chytat růžový nádech. Přišel totiž vztah, na který jsem dlouho čekala, a ve kterém jsem už dlouhý čas velmi šťastná.
Po jeden rok také sdílím svoje životní problémy s nejlepší kamarádkou a nemůžu si to vynachválit.
Oba, jak kamarádka tak přítel, stojí při mě ať se děje co se děje.
Ale čas spěje dál.

Jsme za polovinou roku 2013 a i prázdniny se pomalu chýlí ke konci. Čeká mě poslední rok na střední škole, který je spojený s maturitou a přijímačkami na vysokou. Všechno už mám promyšlené. Vím, že to bude těžké a budu se muset pořádně snažit, ale pro splnění svých cílů udělám cokoliv. Navíc - mám přece kolem sebe své milované, o které se mohu vždycky opřít.

Ten čas uběhl opravdu nechutně rychle. Najednou jsem dospělá a musím začít přemýšlet úplně jinak.
Když vidím ti mladší ročníky všude po městě, říkám si, co z nich jednou bude. Jsou ještě horší než jsme byli my... Přijdu si jako z poslední normální generace.

Tak rychle to plyne... Už jen 144 dní a nastane rok 2014 - obrovská zkouška mého těla, mé mysli, mé duše...

Držte mi place, ať si splním své sny a i přes ukrutnou rychlost času dosáhnu svého kýženého cíle.

Vaše Katie

*iron

4. srpna 2013 v 15:45 | (Katie)
Je to už tak dva roky co se do mých uší dostala tahle nádherná melodie. S mým tehdejším přítelem jsme ji poslouchali i několikrát dokolečka. Za tu dobu se nám neohrála a pokaždé když ji teď slyším, vzpomenu si na tu dobu s ním. V tomhle stylu jsou písničky hrozně zákeřné. Mozek je schopen si je neuvěřitelně dobře zapamatovat a spojit je s nějakou vzpomínkou, událostí, člověkem... Cokoliv ho napadne. Iron je právě jednou takovou písničkou. A když si k poslechu pustím ještě její videoklip, jsem v úplněm jiném světe...


Ocitám se mezi bojovníky. Kráčím jim po boku. Jsem jedním z klíčů, kteríé jsou silnými symboly téhle písně. Jsem přesně ten vlk, kterému kape nedočkavostí slina z tlamy. V uších mi zní jen zvuk bubnu. Zavírám oči. Když je po chvilce opět otevírám, sedím na vzpínajícím se koni a vedou svou armádu do bitvy. Opět oči zavírám. Jakmile ale opět zahlédnu světlo světa, jsem v peří sovy, které čeká na povel svého pána. Jsem železný bojovník, který hledá cestu z bitvy domů.

Dost ale už snění. Nechám Vás se poddat té dokonalé hudbě a ještě dokonalejšímu videoklipu. Detailní záběry zejména zvířat jsou totiž jako z jiného světa.

Máte nějakou písničku, která Vám rozvíři pytel vzpomínek??

*glow of the moon - chapter No.1

1. srpna 2013 v 23:07 | (Katie) |  glow of the moon
Pomalu se začínalo stmívat. Přimělo mě to přidat do kroku. Jakmile slunce zapadne, bude již příliš pozdě. Musím se co nejrychleji dostat alespoň za bránu našeho rodinného panství. Tam jsem v bezpečí. Zbývají poslední stovky metrů a pouze pár vteřin než slunce definitivně zmizí za obzorem a vystřídá ho jasně zářící luna. Musím to stihnout. Klika už je jen na dotek. Stačí za ni vzít, odtáhnout těžká mosazná křídla a vklouznout do zahrady. Oranžová zář už mizí. Tahám za bránu, která se ztěžka otevírá za doprovodu nepříjemného vrzání, a na poslední chvíli ji za sebou stíhám zabouchnout. Bylo to jen o kousek. Opřu se o chladný kov a zády se po něm sunu až na zem. Štěrk z příjezdové cesty mě přes džíny studí do stehen, až mi z toho naskakuje husí kůže. Ale přeci jen je to docela uklidňující pocit.

Oblohu již zahalila černočerná tma. Všude se honí husté mraky, které předurčují zlou noční bouři. Pomalu ale jistě se uklidňuji. I tlukot mého srdce přestává být tolik splašený. Zatažené nebe mi poskytuje delší čas na přípravu. Zpoza některých oblak je znatelně vidět, jak se úplněk tlačí ven. Chce zářit a osvítit tuto temnou noc. Chce spoutat moji duši a přivábit si mě k sobě. Prozatím odolávám, ale vím, že čím déle tu budu vysedávat, tím rychleji mě měsíční žár lapí.

Zvedám se z chladné země a vydávám se po cestě k našemu panství, které již v dálce vystrkuje své věže jako čertovské růžky. Cítím, jak se bouře blíží. Moje smysly jsou citlivější a citlivější. Vítr mi do nosu zavane vůni zvěřiny, která se prohání v okolních lesích. Začínají se mi po ní sbíhat sliny. Tělo se mi rozechvívá a prociťuje z denního odpočinku. Blíží se to a všechno je najednou tak čisté a jasné.

Na konci cesty již vidím, jak na mě čeká zbytek mé rodiny. Stojí si bok po boku a těla se jim chvějí stejně, jako mě. Nemusíme si říkat, co cítíme. Všem je nám to dosti jasné. Máme na tváři úsměv od ucha k uchu. Víme, že dnes v noci se budeme dobře bavit. Pomalu se společně vydáváme na cestu k lesu. Vítr opět zesílil a všude kolem nás je cítit vůně čerstvého masa, která zatím ještě hopká mezi stromy.

Najednou celou oblohu protne silný blesk a nad hlavou nám zaburácí hrom. Zvedá se vítr. Během několika málo závanů vzduchu se ale mraky na obloze rozeženou a objeví se zářící úplněk v plné síle. Všech našich čtrnáct očí ihned vystřelí směrem ke zdroji tohoto magického světla. Dech se zpomalí, tělo se přestane klepat. Čas jakoby se najednou zastavil. Vůbec mi nevadí, že na mě padají kapky deště velké jako hrášek. Jen vnímám, jak mé tělo sílí a mění svou podobu. Zhluboka se nadechnu a posílám pozdrav směrem k luně. Spolu se mnou zavyjí i ostatní. Úžasný pocit, když je smečka zase pospolu.

Naše zářivě žluté oči se potkají a nikdo již nemusí nic říkat - všem je jasné, co se bude dít. Jako na povel se rozbíháme k lesu. Naše silné chlupaté tlapy jen neslyšně dopadají do již rozmočené trávy. Běžíme si bok po boku, jazyky vyplazené v úsměv a vzrušeně vrčíme do rytmu. Jsme na okraji lesa a s dlouhým zavytím vnikáme do jeho hlubin za svou kořistí. Jakmile zmizel poslední ocas, rozhostilo se všude opět ticho, občas narušené hromem či vítězným zavytím člena smečky při úspěšném skolení kořisti.


Lov započal.


Jsou to zvláštní tvorové. Jsou to lidé. Jsou to i zvířata. Při úplňku se své zvířecí podobě nemohou vyhnout. Přepadává je hlad a touha po krvi. Jsou to lovci, kteří jsou neslyšní a jako smečka neporazitelní. Jsou to vlci...

Vaše Katie
(právě jste dočetli první díl příběhu Záře luny)