"Apa trece, pietrele ramin."

Září 2013

*competition - meeting with a literature person

25. září 2013 v 23:05 | (Katie) |  short stories
Otevírám knihu a potápím se do jejích dalších stránek. Vtahuje mě do sebe neskutečně rychle. Ve chvilce zavírám oči. Má duše se odpoutává od těla a mizí…

Kůň se mnou uhání lesní pěšinou, kterou jemně osvětluje měsíc. Nemusím ho vést - ví sám kam běžet. Táhne ho to na skalní vyvýšeninu stejně jako mě. Někdo tam na nás totiž čeká a dotyčný si velmi potrpí na dochvilnost.
Hřebec, kterého pro mě poslal, jakoby slyšel mé myšlenky a ještě zrychluje svůj cval. Chytím se pevněji, aby mě nesetřásl. Je zvyklý na silné a zkušené jezdce, takže mě v sedle vůbec necítí.
Znenadání se před námi objevuje zřícenina hradu, která je naším cílem. V jednom z oken hoří lucerna na znamení, že je všude klid. Seskakuji z koně a pospíchám na nádvoří.
Stojí tam opřený o studnu a čeká na mě. Jeho dlouhý splývavý šat ho dělá ještě vyšším, než skutečně je. Černé oči sledují napjatě každý můj pohyb.
"Vítám tě, má lásko," pozdraví mě s úsměvem a přivine si mě do své silné náruče. Ihned po prvním doteku pociťuji, jak si začíná brát mou vnitřní sílu, ostatně jako vždy.
"Tohle mi chybělo," dodává vzápětí a políbí mě.
"Mě jsi chyběl hlavně ty," odpovídám mu a dívám se mu zhluboka do očí.
"Jsem tu jen pro tebe a ty jen pro mne. Celou noc jen ty a já." S těmito slovy mě zdvihá do náruče a odnáší směrem ke své ložnici ve sklepení zříceného hradu. Čeká tu na nás jeho rakev, kterou upravil tak, abychom se do ní vešli oba dva. Něžně mě do ní pokládá a přiléhá si ke mně. Pokládám hlavu na jeho hruď a nechávám ho sát mou energii. On mě na oplátku celou noc hladí a hlídá…

Ráno už zase ležím ve své posteli. Otevřu oči a pocit příjemné únavy zalije mé tělo. Z nočního stolku na mě zírá jediný předmět, který mi umožňuje kontakt s mou láskou - kniha Brama Stokera o hraběti Drákulovi s čerstvou kapkou krve na hřbetě.



Vaše Katie

*second part of the story of two knight's families

24. září 2013 v 17:24 | (Katie) |  the story of two knight's families

Ze vzpomínek mě vyruší Cedricovo klopýtnutí. Je již znaven dlouhým klusem, ale stále se dere kupředu. Konec lesa se blíží. V dáli je vidět světlo, prosvítající skrze větvoví stromů. Zpomalím koně do kroku a se skloněnou hlavou se vymotáváme na louku, ze které je už vidět náš cíl. Zbytky pevnosti na kopci pár set metrů před námi něžně osvětlují poslední paprsky zapadajícího slunce. Cedricovi se odráží v očích, ze kterých je patrné odhodlání dospět na vršek co nejdříve. Nemusím ho ani pobízet a sám se rozbíhá mohutným tryskem přes mírně zarostlou pláň. Před kopcem ho ale zadržím. Nechci, aby se přerazil o skryté kameny, které se tu všude povalují. Chvíli se vzpouzí, ale nakonec si dá říct. Jeho nedočkavost je ale nezkrotná a neustále mi cuká otěžemi v rukou.

Teprve na vrcholku se uklidní. Cítí, že splnil to, co měl. Seskakuji z něj ještě za chůze a nechám ho poodejít do stínu. Zaslouží si odpočinek.

Moje kroky směřují ke starému dubu, který se pne uprostřed starého nádvoří. V jeho kmenu se nachází otvor, ve kterém je ukryt klíč od truhly s dokumenty. Sundám si rukavici a začínám šátrat ve kmeni. Díra je hluboká a klíč je až na dně. Naštěstí se mi ho ale povede zachytit. Nyní už jen stačí najít poklop do podzemí. Podle otcových rad musím 5 kroků od dubu na západ, 2 kroky doprava a dupnout do kamene, na kterém se octnu. Proti zapadajícímu slunci sice špatně vidím, ale pravděpodobně stojím na správném místě. Ale ani po několika dupnutích mými koženými botami se nic neděje.

Zničehonic mě však ze zadu něžně poodstrčí Cedricův nos. Poodstoupím a nechám mu prostor. Vzepne se na zadní a předními kopyty mocně uhodí do kamene. Ozve se klapnutí a kámen zmizí do země. Cedric si spokojeně ufrkne a přistoupí ke mně.


"Díky, pašáku," podrbu ho na čele.



Vaše Katie
(právě jste dočetli druhou část Příběhu rytířů)

*season of asparagus

24. září 2013 v 16:29 | (Katie) |  on theme
Nevím proč, ale vždycky jsem si myslela, že asparagus je nějaká nejspíš hezká a drahá kytička. Ale nikdy mě nenapadlo, že je to něco tak odporně primitivního jako chřest... Téhle nejspíš zelenině se už kolik let vyhýbám obloukem a zatím úspěšně. Ta chuť, ta vůně, ten vzhled... Prostě mě to nějak odrazovalo už od počátku. Ale když jsem se díky tomuto tématu týdne (Chřestová sezóna - květen 2013) nakoukla pod chřestové kořínky, docela mě tahle rostlinka překvapila. I přes její schopnosti a bonusy jí ale jíst nehodlám... Mám se ráda a opravdu nejsem králík ;)



*glow of the moon - chapter No.4

17. září 2013 v 18:30 | (Katie) |  glow of the moon

Tetě Irmě jsem pro jistotu zavolala, až když se blížil konec jejího pracovního dne. Snažila jsem se jí to sdělit co nejcitlivěji, ale i přes mou snahu se dostatečně zděsila a začala mi vyšilovat do telefonu. Teta pracovala jako bankovní úřednice v asi hodinu cesty vzdáleném městě. Bylo mi však jasné, že tu bude mnohem dřív, jelikož jako velice schopná řidička není v rychlém autě nijak omezovaná.

Po čtyřiceti minutách od telefonátu se skutečně ozval zvuk motoru přijíždějícího auta, které velmi rychle zmizelo v garáži. Během několika málo okamžiků jsem už slyšela zadýchanou tetu na schodech. "Co se stalo? Je v pořádku?" zasypávala mě hned dotazy na svého muže.

"Uklidni se teti. Strýček spí. Dostane se z toho. Za chvilku už by se mohl probudit." Jak opravdu dobře umím lhát…

"Proč jste mi to proboha nezavolali hned?" uhodila na mě.

"A co bys tak asi zmohla? Tvoje velkolepá znalost ekonomického chodu téhle země by nám tu byla stejně k ničemu." Hodila po mě nevraživý pohled. Moc dobře jsem věděla, že teta je člověk, ze kterého není radno si dělat srandu.

"Kde je?" zeptala se s povzdechem a prošla kolem mě do kuchyně.

"U vás v ložnici. Půjdu se na něj za chvíli podívat."

"Půjdu s tebou," odvětila, odložila kabát přes opěradlo židle a rychlým pohybem si svázala své dlouhé vlající vlasy do culíku.

"Tak pojď," odpověděla jsem a zamířila ke schodům. "Ale slib mi, že ho nebudeš hned vyslýchat."

"Slibuji," a její hlas zněl velmi zkroušeně.

Otec, vida nás ze salonu, se pomalu přišoural za námi. Před dveřmi do ložnice jsem se zastavila a přitiskla ucho ke dveřím. Můj bystrý vlčí sluch mi ověřil, že strýček dýchá, a tak jsem stiskla kliku a vstoupila do pokoje. Teta s otcem šli spořádaně za mnou.

Pacient ležel skoro v té samé poloze, do které jsme ho s otcem uložili. Levou ruku sice stále pod hlavou, ale z pravého boku se už víceméně sesunul na břicho. Přistoupila jsem k němu z druhé strany, abych se podívala, jak se začaly rány na zádech hojit. Nikde nic nehnisalo a všechny drápance se z části počaly zacelovat. To bylo velmi dobré znamení. Strýčkovi buňky se popraly s chirurgickými nitěmi a přijali je mezi sebe.

Zatímco jsem rukou přejížděla po vznikajících jizvách, vzala teta ruku svého muže do dlaní a klekla si k němu. Po chvilce otevřel oči a věnoval nám všem spokojený úsměv.

"Jsem tu pořád, lidičky," dodal a zazubil se na svou ženu. "Myslela sis, že tě tu nechám, co? Víš, že bych to nikdy neudělal," dodal s mrknutím a poté pokračoval směrem ke mně. "Tady Kara má zlaté ručičky, jenom díky ní jsem pořád tady."

"Jen jí tolik nefandi," ozval se otec. "Záleželo to hlavně na tvém těle, jestli bude schopné akceptovat cizí těleso. Ještě, že nejsi takový mezek, a dokážeš se lecčemu přizpůsobit," konstatoval s úsměvem a lehce poplácal bratra po rameni.

"Ty si byl vždycky tak upřímnej," zasmál se strýček a začal pomalu vstávat z postele.

"Opatrně, ať se ti ta záda ještě nepotrhají," napomenula jsem ho a pomohla se mu posadit. "Není ještě úplně jisté, jak se to finálně zhojí."

"Věřím tvým šikovným rukám, neteřinko," a vděčně mě objal. "Děkuji ti za záchranu života. Máš to u mě schované."

"Pro rodinu cokoliv, to víš moc dobře," dodala jsem a dovolila mu, aby se o mě při vstávání opřel.

Cesta dolů ze schodů nám trvala nepřekonatelně dlouho, ale strýček neprotestoval. Statečně se pral s každým stupněm, i když mu hojící se rány neumožňovaly tolik pohybu, kolik by ho potřeboval.

Společnými silami jsme ho dostrkali do kuchyně a posadili za stůl.

"Zlato, udělej mi prosím kafe," obrátil se s prosbou k Irmě.

"Žádný kafe!" pokárala jsem ho. "Sklenici vody, a pořádnou." Strýček se ušklíbl, ale když spatřil můj rozhodný výraz, nezbylo mu nic jiného, než přijmout čirou studenou tekutinu. Notnou chvíli polykal jeden doušek za druhým, až vyprázdnil celou sklenici. "Můžu ještě jednu prosím?" Přikývla jsem a šla mu ji natočit. Když vyprázdnil i ji, oklepal se a dlouze nadechl.

"Byl bys tak hodný, a konečně nám řekl, co se sakra stalo?" udeřil nedočkavě otec.

"Čekal jsem, kdy se ozveš," odpověděl s úsměvem strýček.

"Tak ven s tím."


"Dobrá," rezignoval strýček a začal vyprávět.

"Ráno po snídani jsem šel na obhlídku lesa. Chtěl jsem se podívat, jestli jsme po sobě v noci nezanechali moc stop, ale krom spadlýho stromu, kterým prolítla Kara," a ušklíbl se směrem ke mně, "jsem nic zvláštního nenašel. Zbytky úlovků jsem odnesl k bažině a nechal je v ní zmizet. Všude byl klid, protože zvěř byla pořád poplašená z našeho včerejšího vpádu." Na chvíli se odmlčel, aby se mohl napít z další sklenice, kterou mu podala teta. Po třech doušcích pokračoval, a mi ho napjatě poslouchali. "Byl jsem už na cestě zpátky a pomalu jsem se blížil k okraji lesa, když mi vítr přinesl k nosu zvláštní pach. V mžiku jsem se zastavil a zježily se mi chlupy na rukou i nohou. Ten závan mě bodal a já jsem se ho marně snažil identifikovat. Jeho zdroj se neustále přibližoval a najednou mi zmizel. Rozhlížel jsem se všude kolem, ale nikde nic. Nastalo bezvětří a absolutní ticho. Krčil jsem se pořád na stejném místě a tep se mi vzrušením neustále zrychloval. Vydržel jsem tak ještě asi pět minut a pak se pomalu narovnal. V domnění, že se mi to jenom zdálo, jsem se zase vydal na cestu. Ale najednou mi něco skočilo na záda a celý mi je rozdráplo. Byla to nesnesitelná bolest. V tu ránu jsem se přeměnil, aniž bych chtěl. Nešlo tomu zabránit. To něco z mých zad dlouho nechtělo slézt, a když jsem to konečně setřás, zmizelo to stejně rychle, jako se to objevilo. Jediné co mi po tom přízraku zůstalo, byly záda vejpůl a ten nezapomenutelný pach - mokrý pes."


Nad lesem se zablýsklo. Mezi stromy se zalesklo pět párů očí. Vidí své nepřátele. Cítí své pachy. Zvuky hromů se točí všude kolem. Kapky deště dopadají bránícím na hřbety a smáčejí jejich srst. Ti jsou ale duchem mimo. Připavují se na bitvu - na život a na smrt.
V dáli je ale pozoruje další pár očí... Není to ale vlk, nýbrž člověk...

Vaše Katie
(právě jste dočetli čtvrtý díl příběhu Záře luny)

*mr. president

17. září 2013 v 17:39 | (Katie) |  on theme
I když už je dávno po volbách a téma týdne "Miloš Zeman" je už poněkud mimo mísu, i tak se k tomu chci zpětně vyjádřit. Poprvé jsem totiž nějak více prožívala volby. Otevřeně přiznávám, že se stavím na stranu AntiMiloš. Mým favoritem byl je a bude Kája Schwarzenbergů.
Nevím proto, co se tehdy stalo... Chápu všechny pro i proti obou kandidátů, ale i když tomu přistoupím čistě nezaujatě, nemůžu smýšlet po Milošovsku... Vždyť ho nikde v okolních zemích nemá nikdo rád... A přesto zvítězil...
A to to všechno začalo jako nevinný vtip, kdy se sešli Čech, Žid, Rakušan, Japonec a Avatar... Nic proti, ale označení Čech se mi sem opravdu nehodí... Spíše Moravák. A nic ani proti Moravě... Ale zejména kvůli jejím hlasům se teď musí Pražský hrad tetelit pod zadkem "kamaráda z Vysočiny".


*musical connections

15. září 2013 v 19:09 | (Katie) |  my life
Každý to zná, každý to dělá... O čem je řeč? O spojení písničky a určité osoby, která ve vašem životě něco znamená... Nejčastěji jsou to ti, se kterými sdílíme ten nejhlubší cit - lásku. Přepadlo mě teď takové melancholické až vzpomínkové období a to mě donutilo k tomu, abych v počítači ve složce hudba rozklikla tu zapovězenou žlutou obálku - ex-písničky.
Každá z nich připomíná mému srdci skrze uši jednoho z kluků, který mi na srdíčku zanechal jizvu. Menší nebo větší, to už je jedno. Ta melodie tam prostě je. Pak už stačí jenom zavřít oči a fantasie mě přenese do doby, kdy bylo všechno fajn a člověk se nemusel nijak zvlášť trápit. Měl po boku někoho, koho miloval, koho ctil, pro koho byl schopný obětovat cokoliv.
Vím moc dobře, že mým (ačkoliv velice krátkým životem) prošlo těch kluků až moc. Ale každý ve mě zanechal cosi, co se do budoucího života hodilo. Ponaučení, rány, reakce... To všechno člověk rád zase jednou objeví. A k tomu znovuobjevování jsou ty písničky také skvělá věc...
Takže, když už jsem tu složku konečně rozkliknula a ponořila se do těch všech melodií, stáhnu vás s sebou. Pokud se ale nechcete hrabat v minulosti jednoho momentálně depresí trpícího člověka, tak se s vámi loučím.


*how I quit smoking

12. září 2013 v 12:12 | (Katie) |  occasional diary
Ano, ano, ano. Zase se ve mě cosi vzepřelo a zavelelo: "Katie, co takhle zase přestat kouřit?" Po chvíli přemýšlení jsem sama sobě odpověděla: "A proč ne?" Ale to mi nedošlo spoustu ostatních malicherných věcí. Za poslední rok se ze mě stal dost velký kuřák. Den bez alespoň jedné cigarety si šlo jen těžko představit. Měla jsem prakticky takovou tu denní rutinu - jedno ráno cestou do školy, jedno cestou ze školy, jedno cestou do práce, jedno v práci o pauze, jedno cestou z práce. Pokud jsem neměla pracovní den v mekáči ale brigádnický den u hasičů, musela byt každou hodinku alespoň jedna malá pauzička na cigaretku. O to hůř bylo, když se příblížil víkend a s ním naše vysedávání na baru u piva. Pivo bez cigarety prostě nešlo. Bylo to spolu propojené a člověk si poté obojí vychutnával déle.
Nicméně, tohle všechno mi došlo až příliš pozdě. Můj mozek už byl nastavený na den, kdy přestanu. A ten den přišel s koncem prázdnin.



*first day in the very last year at Zatlanka

9. září 2013 v 14:16 | (Katie) |  occasional diary
Žáci 1. ročníků zahajují školní rok 2.9. v 8:00. Zahájení školního roku pro žáky 2. - 3. a 4. Ročníků je z důvodů úprav školy po rozsáhlé rekonstrukci odloženo na 9.9. 2013. Pro tyto žáky se školní rok zahajuje v 7:45 dle upraveného rozvrhu.

To jsou přesně ta správná slova, která si přeje vidět na stránkách své školy každý student. Přesně o 2 týdny (jeden v červnu, jeden v září) jsme měli prodloužené prázdniny. Ale hodina se s hodinou sešla a opět se nám nad hlavami rozezněl zvonek se signálem začátku vyučování. Protentokráte už ale poslední rok. Pojď si pro nás, Maturito!



*foreword + first part of the story of two knight's families

7. září 2013 v 14:18 | (Katie) |  the story of two knight's families
Kamarádky přítel (současně můj spolužák ze základky) se jednoho času dal na historický šerm. Netrvalo dlouho a bylo mi ctí poznat další rytíře z jeho party. Zanechalo to ve mě hluboký dojem. Dokonce až takový, že se mi zdál jeden šílený sen. A tento sen nyní budete moct prožít se mnou. Sepsala jsem ho do delší povídky a pokud se Vám budete líbit a budete chtít, kvůli Vám to rozepíši na pokračování.
Jedná se o příběh dvou rytířských rodin, Merletů a Adorů, které dohromady pojí jedno tajemství. Dokumenty, na kterých je zaznamenáno, jsou pečlivě ukryty a střeženy rodinou Merletů. Truhla s nimi je v podzemní chodbě starého sídla Adorů, které leží zhruba na půli cesty mezi oběma rody.
Příběh vypráví dědička rodu Merletů, princezna Elain. Její otec byl zrazen bratrem své ženy, Elaininým strýcem Williamem, který velmi toužil po moci na zemí Merletů. Elainin otec Walter je prachsprostě zabit, stejně jako většina obyvatelů dvora. Jednou z mála, kterým se podaří útéct, je právě princezna Elain, která se musí ujmout role ochránce rodového tajemství.
Není však jediná, která se vydává na cestu za dokumenty.
Jak dopadne její cesta? Přežije ji a v pořádku dorazí do spojeneckého království Adorů?
Donese ji její kůň Cedric na místo včas?
To vše se dozvíte v následujícím příběhu. První část po kliknutí na celý článek ;)



*how I start a work for mc'donalds

5. září 2013 v 22:25 | (Katie) |  my life
Je to už skoro rok, bez 12 dní, co jsem se upsala téhle kolosální firmě. Tenkrát to byla poslední volba. Blížily se moje osumnácté narozeniny a maminka mi nastavila ultimátum: "Jakmile budeš plnoletá, přestanu ti dávat kapesné." "Fajn, tak já si teda najdu nějakou brigádu."
Hledala jsem všude možně, roznášela životopisy, chodila na pohovory a pořád nic. Všude dávali přednost vysokoškolákům nebo lidem s praxí. Byla jsem nahraná. Mekáč byla moje poslední šance. Přes kamaráda, který tam pracoval, jsem se tam dostala. Prošla úvodním pohovorem, nafasovala uniformu a podstoupila úvodní trénink.