"Apa trece, pietrele ramin."

Říjen 2013

*the well

27. října 2013 v 10:18 | (Katie) |  long stories
Původně to měla být moderní pohádka, ale jak už je mým zvykem - většinou to bez temnoty a krve prostě nejde. A tak se z pohádky vyklubala opět povídka v letmém žánru fantasy. Psala jsem ji jako čtvrtletní práci z tvůrčího psaní a kupodivu se mi vešla na dvě strany (ve wordu). Málokdy se mi povede, aby jsem se udržela na tak málo listech, ale přes to ji raději zařadím mezi dlouhé povídky. Tak snad se Vám bude líbit, i když končí tak nějak dobře i špatně.


Byla zima. Všude kolem se povaloval čerstvě napadaný sníh, jehož bílou hladinu jen sem tam narušovaly zvířecí stopy. Nedaleko od vesnice se v přítmí lesa schovával malý polorozpadlý domek, který poskytoval přístřeší statnému dospělému chlapci a jeho o dva roky mladší sestře.
Sourozenci byli sirotky. Jejich otce si před rokem vzala válka a maminka pak během následujících dní nevyhrála boj se zápalem plic. Ten si způsobila při nešťastném pádu do staré lesní studny. Tehdy se dětem povedlo svou matku včas vytáhnout, nicméně z následného šoku a velkého podchlazení se žena již nevzpamatovala. Na chlapce tak padl úděl hlavy rodiny a musel si najít práci, aby uživil sebe a svou sestru. Začal pracovat jako dřevorubec a letošní zimu měl opravdu hodně práce. Nechtěl ale, aby jeho sestra zůstávala celé dny doma samotná, a tak se přimluvil ve vesnickém hostinci, zda by tu pro ni nebyla nějaká pracovní možnost. Hospodskému se zželelo osudu dvou mladých lidí a zaměstnal proto dívku jako pomocnou sílu v kuchyni. Bratr ji pak každé ráno a večer doprovázel na cestě přes les, aby se o ni nemusel strachovat.


*incomplete

18. října 2013 v 0:24 | (Katie) |  music
Hudba byla, je a vždycky bude výborný lék na cokoliv. Dostává nás z různých druhů depresí, smutků a tak podobně. Člověku stačí otočit kolečkem směrem vpravo, vypnout se a zaposlouchat do tónů, která mu začnou plnit hlavu. Občas to jde samo, občas je to nepřekonatelně těžké. Víceméně to ale nakonec vždycky zabere. Bez hudby by byl život prostě nesmírně těžký a cítíme to tak určitě všichni (nebo alespoň většina z nás).
Postupem času, kdy už máme těhle krizových situací za sebou více, víme, jakými melodiemi se s nimi poprat. Někteří z nás (třeba jako já) máme přímo v počítači speciální složku s hudebními léky. Mezi tyhle mé zázračné "pilulky" patří i dávný hit od Backstreet Boys... A i když je o stesku a rozchodu, dokázal mě vytáhnout i z mnoha dalších věcí. Nevím, proč jsem si na něj vzpomněla zrovna nyní, když mám skvělý vztah a nemám si nač stěžovat (krom toho že den je moc krátký a nestíhám vše, co bych potřebovala).
Nejspíš je to jen prachobyčejná nostalgie, kterou ve mě probudilo autorádio...


I když vlastně... zaposlouchám-li se více do toho textu, určité fráze by se na můj stav daly i aplikovat.
Třeba takové - Without you, within me I can find no rest - nebo-li "bez tebe v sobě nemohu nalézt klid" mi úplně mluví z duše. Stesk po spřízněném člověku dokáže způsobit mnoho. Ten pocit, kdy se vám zasteskne a v tu chvíli potřebujete obejmout a není od koho... Užírající...

"But without you all I'm going to be is, incomplete"

Bez druhé drahé polovičky žiji jen na půl, a tu prázdnou část mého já vyplňují právě tyhle melodie... V hlavě se rodí romantické představy o tom, co bude, až budou naše duše opět ve spokojeném objetí. Jenže představy a myšlenky prostě nestačí. Lidský kontakt je lidský kontakt, kterého když se nám nedostává, ztrácí naše duše touhu žít...

A který song dokáže Vás duševně povbudit, postavit na nohy nebo alespoň uspokojit Vaši stýskavou náladu?


*third part of the story of two knight's families

17. října 2013 v 0:07 | (Katie) |  the story of two knight's families

V prohlubni je tma. Křesadlem z tlumoku si rozžehnu malou pochodeň, kterou mi Patrick pohotově přibalil na cestu. Díra je srovnatelně hluboká s mou výškou, tak budu doufat, že se dostanu ven.

Postupuji dál chodbou, která se přede mnou otevřela. Pochodeň mi poskytuje dostatek světla a tak mohu jít relativně rychle. Asi po minutě chůze vstupuji do malé jeskyňky. Uprostřed leží malá truhla. Vsunu klíč do jejího zámku a s tichým cvaknutím ji odemknu. Uvnitř je malý kožený vak se spoustou pergamenů zalitých pečetí. To je ono! Popadnu ho, přehodím si ho přes rameno, zavřu truhlici, klíč zahodím na druhou stranu jeskyně a vracím se k východu.
Při pohledu nahoru do otvoru jsem ale musela přehodnotit svoji dřívější myšlenku. Díra byla mnohem výš, než jsem si myslela. Na její okraj jsem sotva dosáhla prsty. Zhasila jsem pochodeň a vyhodila ji ven. Po chvíli mého poskakování a snahy se zachytit alespoň o lokty, se v díře objevila Cedricova hlava. Jemně zaržal a sklonil se za mnou. Povedlo se mi zachytit se mu na krku, a tak mě mohl něžně vytáhnout na vzduch.

"Co bych si bez tebe počala, můj nejdražší," řekla jsem a věnovala mu polibek na čelo. Posměšně si odfrkl. Nejspíš byl sám se sebou velmi spokojený.

"Abys mi nezpychnul," podotkla jsem. Uraženě odvrátil hlavu, ale vzápětí se ke mně přisunul a něžně do mě strčil.

"Kašpare."

Oprášila jsem si koženou zbroj a naskočila do sedla. "Je čas vyrazit k Adorům. Musíme si pospíšit, ať k nim dorazíme ještě před svítáním. Budeš schopen mě nést celou noc?" optala jsem se svého oře. Ten jen zakýval hlavou a sám se vydal směrem na východ do království našich spojenců.


Vaše Katie

*winter is coming to us

15. října 2013 v 22:02 | (Katie) |  notions
zimní asociace... už jen pár měsíců a je to tu...

Je ráno a budík mi díví jasně najevo, že je čas opustit teplo postele. Pokoj je lehce osvětlen malým plamínkem, který jako jediný měl dost sil na to, aby přestál noc v krbu. Při pohledu z okna se mi ale zkřiví obličej. Čerstvý sníh opět zahaluje celé okolí a silničáři pochopitelně opět nedorazili. Navlékám si proto na sebe svůj cibulový obleček z nespočetných vrstev oblečení a vyrážím s hrablem v ruce do mrazivého rána.
Bojuji s těžkou vrstvou sněhu, která mi křupe pod nohama, a od neustálého tlačení hrabla mě začínají pěkně bolet záda. Nakonec se mi ale daří prohrabat si cestičku k auto. To je ve třiceticentimetrové závěji a na střeše má stejně vysokou čepičku. Po chvilkovém boji s dveřmi mě nakonec pustí dovnitř, kde vylovím smetáček a škrabku.
Neustálý pohyb zvyšuje mou tělesnou teplotu, a tak odhazuji nejsvrchnější vrstvu. Při škrábání okna se ale ozvou zmrzlé prsty, kterým se v mokrých rukavicích už přestává líbit. Holýma rukama mi jde práce ale mnohem hůř, a tak rezignuji na snahu vysvobodit svého čtyřkolového mazlíka z bílé peřiny.
Při cestě do tepla domova mi na nose přistane sněhová vločka. Natáhnu před sebe dlaň a nechám na ní rozpouštět padající sníh. Zvednu hlavu k nebi a zašeptám si: "Všechno nejlepší k narozeninám, Katie..."


vaše Katie

*my gothic neverland

7. října 2013 v 12:48 | (Katie) |  notions
Jedno krátké líčení na téma země nezemě. Poslední dobou tíhnu trochu více středověce, což bude v následujícím textu i značně pocítit.


Je těsně před východem slunce. Okolní lesy zahaluje tma, která se však pomalu chystá k odchodu. Podzimní krajina se pomalu probouzí k životu. Šířící se vůně čerstvě pokáceného dřeva je doprovázená zpěvem ptactva, které se usídlilo v korunách statných borovic. Mlžný opar nad lesem schovává celou okolní krajinu pod svá bílá ochranná křídla. Jeho moc však končí těsně před hradbami hradu. Vykukující slunce se již dalo do olizování hradebních zdí a ty v jeho síle září do všech stran a ohřívají tak své kamení.
Sluneční linie stoupá však stále výš a výš. O teplo se již dělí nejen s hradbami ale i s vnitřními zdmi. Všechny se začínají probouzet z nočního spánku. Chlad, který pojaly, se vytrácí a jemně mlží okolo nich. Železná vstupní brána se v paprscích slabě třpytí a s postupující sluneční silou začíná pouštět slzy nočního mrazíku. Stráž u brány se již nemůže dočkat, až jim brzké jitro pohladí tvář. Noční služba byla dlouhá a mrazivá a jejich zkřehlá těla potřebují alespoň trochu zahřát.
Pohled na okolní krajinu zdá se být stále radostnějším. Slunce se již dostalo na tolik vysoko, aby proniklo až do spadaného jehličí v hlubokých lesích. V záři těchto paprsků se jen sem tam mihnou paroží jelenů, kteří se vydávají na pastvu.

Celý kraj se probouzí z hlubokého spánku. Z hradní kaple je slyšet zvonění a obyvatelé hradních zdí jdou pokračovat v práci, od které je vyrušil včerejší západ slunce.

Vaše Katie

*the hell with snowboard

1. října 2013 v 22:28 | (Katie) |  long stories
Tato povídka není tak úplně povídkou, ale vyprávěním mé vlastní životní zkušenosti, kdy jsem se v 16ti letech rozhodla naučit se na prkně. Ne všechno však končí slavně. Příběh by ale nevznikl bez mého oblíbeného školního předmětu jménem stylistika. Díky zadání - Tak jsem se to nenaučila. Mohlo to ale dopadnout hůř. - mi na mysli vytanula právě tahle vzpomínka, a nebylo nic jednoduššího, než začít psát. Doufám, že se Vám bude líbit a to i přes to, kolik bolesti mě tenhle zážitek stál :)


Když jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe, většina spolužáků v autobuse ještě podřimovala. Cesta do rakouských Alp byla dlouhá a po dálnici i neskutečně monotónní. Všechny nás to neustálé kolíbání uspalo jako šípkový trn Růženku. Nechtěla jsem poodhrnutím závěsu a následným možným průnikem slunečních paprsků nikoho probudit, a tak jsem se o denní době přesvědčila na telefonu. Hodiny na displeji ukazovali dvacet minut před šestou. V sedm bychom měli být na místě. Se spokojeným úsměvem na tváři jsem zavřela oči a opět usnula. Vzbudil mě až prudký náraz mé hlavy na sklo, o které jsem se při spánku opřela. Díra, na kterou autobus najel, však nevzbudila jen mě, ale všechny dotyčné na mé straně. Autobusem se pomalu začal šířit hlahol od probuzených spolužáků. Nějaké další relaxování už nepřipadalo v úvahu. Nešetrně ke spáčům jsem už odrhnula závěs na okně a alpské sluníčko se mi ihned snažilo vypálit díru do očí. Když se mi povedlo se rozkoukat, naskytl se mi neskutečný výhled. Všude kolem nás se tyčily hory se zasněženými vrcholky, které lehce olizovalo vycházející slunce. Má ústa se sama od sebe otevřela v němý úžas. Kamenitá úbočí kopců házela odlesky přímo do oken autobusu. Právě jeden takový vzbudil i mou spolusedící, která se zmuchlaným obličejem projevovala absolutní nespokojenost s ukončením svého spánku. Ten by nicméně skončil během pár minut. V dáli se totiž objevila kabinková lanovka - cíl naší jízdy.