"Apa trece, pietrele ramin."

Listopad 2013

*like a beat generation

22. listopadu 2013 v 13:16 | (Katie)
what the hell is the beat generation?

co budeme dělat?
pujdem na pivko?
mohli bysme.
tak jdem.

přišli sme na bar. byl podezřele prázdnej jenom v zadu sedeli tři lidi který sem neznala. barman hrál automaty a povedlo se mu vytahnout litr a půl. šťastnej večer no. sedli sme si na bidýlko a obědnali první půllitry. pěna tekla po skle a na stole se tvořili pivní kaluže. zapálili sme si k tomu jedno cígo, druhý cígo, třetí cígo. to sme ještě ani nedokouřili a sklo bylo prázdný. padala na mě únava.

půjdu domu.
okej, my taky.

když se chystám zaplatit přijde ke mně barman Ondra.

nechceš si dát se mnou panáka? dneska se mi narodila neteř a chci ji zapít.
ale já sem tu autem.
tak ho odvez domu a vrať se.
oukej, tak mi dej tak půl hodiny.
není problém.

sedla sem do auta, odvezla ho na parkoviště a pěšky se vracela zpátky na bar. ještě sem si ani nestihla sundat bundu a na pultu už stál morgan s colou, tři kostky ledu a kousek limetky.

tak na terezku!zvolala sem, ťukli sme si a vyklopili to do sebe.
dáš si ještě jednoho?
a tak proč ne.

jdu si sednout ke kamarádům co sedí v křeslech a zapojím se do hovoru. mezitím do sebe klopím druhýho panáka. zábava se rozjíždí naplno a já už do sebe klopím morgana číslo tři a čtyři. půl hodina po půlnoci a zvedám se k odchodu. nohy se mi sotva pletou, ale kamarád mi nabízí, že mě doprovodí.

seš fakt kámoš. díky.
ty bys pro mě udělala přece to samý.

cestou domu slyším jak mu v batohu něco cinká. ten hajzl vytáhne dvě flašky bílýho. do půl čtvrtý do rána chodíme po městě a děláme bordel.

do postele lehám kolem půl pátý ráno úplně na sračky…



*gothic larp 2013

18. listopadu 2013 v 12:16 | (Katie) |  occasional diary
Stydím se... Zasloužila bych na zadek... Proč? Protože tenhle článek už tu měl být tak před měsícem. Gothic Larp Točník 3. - 6. 10. 2013. Úžasný a nezapomenutelný zážitek, kdy se na 3 dny ocitnete ve středověku. Spíte na hradě, kde se v noci kvůli vymláceným oknům zdržují teploty kolem nuly. Celý den pobíháte mezi kameny a okolím hradu v kostýmu, ozbrojeni či neozbrojeni a hlídáte si svá záda. Spoléháte se jen na sebe, protože středověk je sakra zlá a krutá doba...


A co že je to vlastně ten LARP? Jedná se o Live Action Role Playing, kde se ve hře ujímáte určité role, které se držíte a hrajete tak její osud. Svým počínám také můžete ovlivnit celý děj, pokud jste na to dostatečně šikovní. A přesně něco takového jsme si prožili s kamarády ze šermířské skupiny Attero právě na Točníku. Zde se hraje LARP ve stylu hry Gothic. Pro ty, kterým se zdá, že na ně mluvím švédsky, většina z nevyjasněných pojmů jde rozkliknout odkazem ;)

*dabing or subtitles?

12. listopadu 2013 v 21:23 | (Katie) |  on theme
Dabing, titulky, dabing, titulky... Obojí má svá pro i proti. A ta se liší u každého člověka. Nechci nikomu nějak ukřivdit, ale přijde mi, že titulky preferují spíše vzdělanější lidé. Pro ty, kterým nebylo příliš z hůry dáno, je jednodušší poslouchat a vnímat děj, než si nechat rušit obraz nějakými písmenky. Ale možná, že je to i trochu jinak...


*windy evening

12. listopadu 2013 v 9:57 | (Katie) |  notions
jeden větrný večer v parku...

Stíny rostlin se ke mě plazí jako hadi, zatímco rozvrzaná dřevěná lavička mě svádí pohledem šelmy. Dlažba se vlní jako moře, a i tak podobně šumí v záchvěvech větru. Košatý strom ke mě sklání svou hlavu tak jako čáp, který chce vylovit žábu z tůňky. Vztahuje ke mě své dřevěné paže jako malé dítě, který chce nést v náruči. Chce mě obejmout a přitáhnout si mě k tělu. Vítr mi zafouká kolem uší a všechno, co není přibité, letí ke mně jako k magnetu. Nestíhám všemu uhýbat a jedna z větví mě bere přes hlavu obuškem. Nastává bezvědomí...


Vaše Katie

*still the same s***

6. listopadu 2013 v 23:03 | (Katie) |  occasional diary
Budík, škola, práce, padnout ksichtem do postele... Budík, škola, práce, padnout ksichtem do postele... Budík, škola, za 5 z testu, 5 piv na žal, dopotácení se domů, padnout ksichtem do postele... Budík, škola, jediné volné odpoledne strávené v učení, padnout ksichtem do postele... Budík, škola...
Still the same SHIT!

Svědomí mě hryže stále víc a víc... Připomíná mi, jak zanedbávám blog a vše s ním spojené... Jenže mého volného času je čím dál tím méně a den prostě není nafukovací, aby se dalo stihnout vše, co by člověk chtěl. Proto jsem ráda za tuhle malou chvilku, kdy si můžu večer sednout s vědomím, že opravdu nemusím nic dělat a jít vklidu spát. I když jsem po práci vyčerpaná, stále udržuji oční víčka otevřená v té míře, aby stíhala pobírat, co provádějí moje prsty na klávesnici. Občas přijde nějaký ten překlp (pardon překlep), ale od čeho je chytré tlačítko backspace :D Uáááá.... pardon, jsem unavená...

Procházka na čerstvém vzduchu, jedno cígo k tomu a hned se zase můžu soustředit na práci.
Ano, čtete správně... Dlouho jsem vám to tajila, ale nevydržela jsem to. Nikotin je správný kamarád, který mě podrží ve chvílích, kdy je mi těžko. Ale i tak jsem na sebe vcelku pyšná. O prázdninách mi nedělalo problémy vytáhnout půl krabičky až krabičku denně. Jakmile začla škola, ze dne na den jsem s tím sekla. A vydržela to parádních 14 dní. Jenže pak přišla taková menší krize a moje nervy požadovaly to, na co byly zvyklé. Podlehla jsem sama sobě. Ale už to není tak hrozné, jako předtím. Krabička mi vystačí zhruba na 5 dní, takže to vychází na 2 krabičky za týden, jelikož o víkendu spotřeba stoupá. Vím, že kdybych se dokázala překonat a sekla s tím nadobro, ušetřila bych spoustu peněz, kterých v poslední době opravdu mnoho nebývá. Ale už to prostě ke mě patří a jen tak se to neodnaučím.
Naivně ale věřím tomu, co se říká - člověk přestane se vším, až ho to omrzí.
Doufám, že ten čas přijde.

Uááá... Pardon, ale tohle už asi neudržím. Když usnu za stolem, probudím se s čudlíky z klávesnice na čele, a není to moc příjemné (z vlastní zkušenosti).
Takže pokud mě omluvíte, jdu si dopřát zasloužených 8 hodin spánku.
Zítra mě totiž čeká zážitkový den - nejdříve koncert v Rudolfinu, kde si poslechnu svého milovaného Mozarta, a následně O2 Arena a Nickelback! Má nejmilovanější kapela poprvé navštívila Českou republiku, a to si nesmím nechat ujít.
Určitě se můžete těšit na článek, který téhle kanadské partičce věnuji. To slibuji ;)

Tak se zatím mějte hezky, dobře se vyspinkejte, a odpuste mi můj nedostatek času. Pokusím se skrze černou magii prodloužit den alespoň o pár hodin, abych stíhala psát sem a k tomu číst články mých oblíbených blogerek.
Myslím na vás holky moje (Malaika-hatia a Emily)

Dobrou noc ;)

Vaše Katie
(ano, fotka je z Gothic larpu; pokud se mi dostane toliko času, ráda vás seznámím se středověkým životem na Točníku, který mi bylo ctí prožít... a nebylo to žádný kafíčko :D)

*fourth part of the story of two knight's families

6. listopadu 2013 v 22:31 | (Katie) |  the story of two knight's families

Když jsme vkročili do lesa, bylo znát, že slunečních paprsků hodně ubylo. Musela jsem znovu zažehnout pochodeň, aby nám alespoň tohle chabé světlo ukázalo, kudy vede cesta. Cedric si spokojeně vyšlapoval a bezchybně se vlnil mezi stromy. U boku se mi houpala brašnička s pergameny, která pro mě nyní znamenala celý můj život. Pokud by se dostala do špatných rukou, byl by to můj konec. A vzápětí po mě by následoval rod Adorů. Při té myšlence jsem se celá otřásla a přiměla se na to už déle nemyslet.

Neušli jsme nijak velký kus cesty, když se několik sáhů od nás mihl černý stín, doprovázený rovněž pochodní. Cedric se zarazil a zůstal stát jako přikovaný. Oběma nám došlo, že další jezdec v tomhle lese, v tuhle dobu, za těchto podmínek, nevěstí nic dobrého. Otočila jsem Cedrica směrem za tím přízrakem a pozorovali jsme, co se bude dít. Nedaleko od nás ještě prosvítala pláň. Objevil se na ní jezdec na černém koni, s pochodní v ruce. Jeho zbroj se na dálku zaleskla a na chvíli nás oslnila. Bylo ale zřejmé, kam míří. Zřícenina se mu přibližovala a mě bylo jasné, že teď musíme se Cedricem co nejrychleji zmizet.

Nasadila jsem si kápi a pobídla ho do klusu. Začali jsme se rychle brodit skrze houští a stromy, co nejdál do lesa to šlo. Jediné, co nás prozrazovalo, byla planoucí pochodeň. Bez ní bychom ale byli úplně bezradní.

Bylo jasné, že pokud tajemný jezdec nenajde na zřícenině to, co čeká, budeme jeho první cíl. Kůň, kterému seděl na hřbetě, byl obrovský, a svými dlouhými skoky mu nebude trvat dlouho než Cedrica dožene.

Máme před sebou ještě dlouhý kus cesty lesem, než se dostaneme do polí. Je šance schovat se na mýtině kousek odtud mezi malými smrčky, ale se Cedricovou neprakticky zlatavou barvou to bude možná obtížné. Je to ale určitě lepší nápad, než bloudit lesem se stopařem za zády.
"Schováme se na mýtině," šeptám Cedricovi do uší. Zakmitá s nimi a lehce změní směr. Mýtinka je jen několik minut odtud. Musíme to stihnout. Pobízím koně do rychlejšího klusu, ale zamotáváme se do větví a ostružiní. Krokem to bude trvat trochu déle, ale snad tam dorazíme včas.


Vaše Katie