"Apa trece, pietrele ramin."

Prosinec 2013

*sixth part of the story of two knight's families

31. prosince 2013 v 11:53 | (Katie) |  the story of two knight's families

Měl opravdu silný nápřah a neuvěřitelnou rychlost. Naštěstí jsem ale stíhala vykrýt všechny jeho údery a občas přejít i do protiútoku. Lomoz železa se zvětšoval. Zasypával mě ranami ze všech stran. Byl neskutečně pohyblivý na to, jak byl mohutný. Přes to všechno jsem měla pár výhod. Menší postava, lehčí zbroj a mrštnější pohyby mi občas umožňovaly mít v souboji navrch. Dokonce se mi ho povedlo zasáhnout na stehně, kde se po chvilce objevila červená skvrna.

I přes tenhle malý handicap mě po chvíli začal svými údery opět převažovat. Přeci jen, jako žena nemám takovou výdrž. Cítila jsem, jak mi svaly na rukou povolují. Moje rány už nebyly tak prudké jako na začátku. On sám to nejspíš poznal a sebral v sobě poslední zbytky sil. Zasypával mě ranami a já začala ztrácet kontrolu.

Pak přišel mocný úder. Zavrávorala jsem a moje zesláblé nohy mě zradily. Padla jsem naznak do trávy a už jen čekala na ránu z milosti přímo do srdce.

Jenže ona nepřišla. Rytíř stál nade mnou s mečem namířeným k mému krku. Zhluboka dýchal a rozepínal si helmici, která mu doteď chránila hlavu. Světlo z měsíce na něj svítilo zezadu, a tak jsem neměla šanci spatřit jeho tvář.

"Jsi dobrý bojovník. Bude tě věčná škoda. Ale předtím, než to skončíme, prozraď mi, kdo jsi. Chtěl bych znát jméno člověka, který mě dokázal zasáhnout."

Cítila jsem, jak mě jeho oči probodávají a snaží se nakouknout pod kápi. Moje znavené tělo nebylo schopno jediného pohybu navíc. Slyšela jsem, jak Cedric opodál smutně zafrčel.

"Dovolíš?" ozval se opět rytíř a počal si ke mně klekat. Meč však byl stále v těsné blízkosti mého krku.

Natáhl ruku a uchopil kápi. Rychlým pohybem mi ji strhl z obličeje. Zděšení v jeho tváři mě naprosto udivilo. Odskočil ode mě. Meč dopadl vedle něj na zem. Ztěžka jsem se zvedla a opřela o ruce.



Vaše Katie

*goodbye

30. prosince 2013 v 10:06 | (Katie) |  music
Zase něco končí a něco nového začíná. 2013 utekl jako voda a jeho o číslici větší bráška se už hlásí o slovo. Loučení je vždycky tak trochu těžké. A to jak na pár minut, tak na pár let. Někdy je ale to slovo nashledanou to nejlepší, co může člověk říci. Je v něm určité procento naděje, které doufá v další setkání. Slovo sbohem je tak mnohem pesimističtější.
Pamatuji si, jak na základní škole vždycky učitelka nebo učitel odcházeli ze třídy a pozdravili "nashledanou". A my, jako správní uličníci, jsme nezapomněli a vždycky jim hodili to drzé "sbohem". Obě slova míní to samé, a přece jsou každé jiné...



Každej by chtěl jenom vědět co bude dál
Každýmu zůstalo jen s čím si tu hrál...

Marně se snažím dopočítat, kolikrát za život už jsem se s něčím loučila. Ať už to byla hračka, knížka, kus oblečení, prázdniny, rodina, přátelé... nedopočítáme se. A když si tak představím svůj denní režim, vždycky alespoň jednou denně použiji slovo rozloučení... A v jakékoliv podobě.
Nashledanou když odcházím z úřadu nebo ze školy, sbohem když se loučím s někým, kdo mi ublížil, čauky když odcházím z hospody, ahojky když opouštím přátele hasiče...
Těžko říct, proč člověk vymyslel rolik různých podob loučení se.
A stejně dokáže nejvíc potěšit vřelé přátelské obejmutí... Byť i se slzou na krajíčku, když je to na dlouhou dobu...

Ale nejtěžší je loučit se s něčím/někým, co/kdo bylo dlouhý čas součástí vašeho života. Člověk se pak dost často k tomu z nostalgie vrací...

A nejlépe se loučí, když je s tím člověk dopředu smířený.
Zejtra mě tvý voči nerozhoupou
Voni se do zejtra zapomenou
Vždyť ty si našel konečně tu svou
Jistě že dík, ale nashledanou...


*spirit of christmas

29. prosince 2013 v 19:46 | (Katie) |  poems
Jen takový lehký výtvor když na mě dýchly Vánoce. Jde o čistě volný verš ;)

Padá sníh.
Vločky se točí ve větru.
Nevidím na cestu.
Mé stopy ve sněhu neuvidí.
Procházím se městem.
Nejde proud. Neony mlčí.
Jdu po paměti. Bílé šaty vlají.

Jsem samotářka. Je Štědrý večer.
Slyším zvony a koledy.
Za okny planou svíčky.
Na nose mi taje vločka.
Nakukuji do domů. Rodiny večeří.
Nemám hlad. Necítím zimu.
Plahočím se sněhem.
Jdu, od domu k domu.
Dýchám na okna a kreslím vločky.
Nikdo si mě nevšímá.

Z komínů stoupá dým.
Krby stravují duby a buky.
Všude je teplo a ticho.
Stojím uprostřed náměstí.
Je tma.
Na obloze se blyští hvězdy.
Přichází čas…


Čas rozeznít zvony dětským smíchem.
Jsem Duše Vánoc.


*u sv. jakuba

27. prosince 2013 v 15:58 | (Katie) |  restaurants

U sv. Jakuba je relativně nová restaurace, která byla otevřena ve vesničce jménem Nučice (cca 10 minut od Prahy). Jedná se o podnik zaměřený především na středomořské pokrmy. Jejich kuchyně se tudíž hemží pizzou, gyrosem, rybami, těstovinami, saláty a různými mořskými plody. I tak zde ale najdete i klasická masitá krmě, jako je kuřecí, vepřové či hovězí.
Budova je zastrčena ve velkém vjezdu mezi domy a poskytuje tak krásný, ničím nerušený klid "venkova". Nabízí jak vnitřní prostory, tak venkovní posezemí pod krásným podloubím. Když se rozhodnete, stejně jako já, posadit se venku, jsou zde připraveni i na ochlazení teploty. Kolem každé židle je přehozena fleezová deka, kterou můžete využít k zahřátí.
Mě je ale k ničemu. Jsem tu s přítelem na obědě a je parné léto. Objednáváme si pití a čekáme, co bude dál. Mezitím sosám wifi, která je pro hladovce zdarma a pozoruji malé děti, které si hrají na malém dětském hřišti, které také patří restauraci.


me in the wide world

27. prosince 2013 v 14:37 | (Katie) |  me in the wide world

Vždycky mě bavilo zkoušet a poznávat nové věci, nová jídla, nové drinky... Cokoliv. A ještě mnohem víc mě bavilo srovnávat. Nu, koho by to nebavilo? Člověk si tak v hlavě eliminuje to dobré od toho špatného a učí se ze svých chyb. Jde o sbírání zkušeností po celý život. A čím jsem starší, tím více si vážím dobře odvedené práce a tím více dokáži rozebrat to, co je špatné. A když už jsem v těchto věcech objevila svou zálibu, řekla jsem si, že to zužitkuji trochu víc. Proto jsem se rozhodla stát se takovou amatérskou kritičkou, která bude navštěvovat restaurace, kavárny a bary, a podávat vám reporty o tom, jaký to na mě udělalo dojem. Ve většině případů půjde o pražské podniky, či podniky středočeského kraje. Pokud to bude podnik z mého vzdálenějšího okolí, bude to speciální článek.
Takže?
Vyberte si jednu z rubrik a ponořte se do tajů a zákoutí české gastronomie.

křidýlko nebo stehýnko?

- aneb navštěvuji restaurace

cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!

- aneb navštěvuji kavárny a čajovny

what will we do with a drunken Katie?

- aneb navštěvuji bary a hospody



*enjoy the little things

26. prosince 2013 v 17:41 | (Katie) |  occasional diary
Taky se vám občas stane, že cítíte, jak vám všechno vychází, že jste nadmíru šťastní, nic vám nechybí a vše jde podle plánu, když tu najednou BUM! BUM! BUM! BUM! Život je vzhůru nohama a kope do všech stran. Zmítáte se ve víru skutečností a nevíte, co dřív. Všechno se sype na jednu hromádku. Na tu, kterou dobře znáte. Na tu, ze které jste původně všechno vybudovali. Na tu, která vás donutila si kleknout před životem a pokořit se. Všechno je v hajzlu...




*the sea killer

17. prosince 2013 v 10:06 | (Katie) |  short stories
Moje dnešní krátká povídka, napsaná jako čtvrtletní práce z tvůrčího psaní.

Stojím na přídi a koráb spí v bezvětří. Vlasy mi splývají okolo obličeje a slaný vzduch vjíždí do nosu. Přede mnou se rozprostírá nikde nekončící mořská hladina a její temné hlubiny mě lákají za svými tajemstvími. Námořníci běhají po palubě a chystají plachty na nadcházející bouři. Temné mraky, které právě zastínili měsíc, nevěstí nic dobrého. Je to cítit ve vzduchu. Moře je klidné, jen sem tam nějaká ta vlnka naruší jeho nehybnost. Slyšet je pouze řeči posádky, která se dohaduje o tom, kterou plachtu stáhnout jako první. Provazy slastně krouží kolem kladek, na kterých jsou připevněny, a svými mocnými šlahouny stahují plachtoví ke spánku. Všichni odvádějí dobrou práci.

Ani lehký závan větru mi nečechrá vlasy. Peří na klobouku netančí, jak je jeho zvykem. Cítím přicházet bouři. Mračna se v dáli stahují k sobě a vytváří neproniknutelnou tmu. Moji posádku i loď čeká těžká zkouška vodním živlem. Nelze předvídat, co se stane. Je jen potřeba rychle reagovat a zachránit, co se dá.

Jdu ke kormidlu. Námořníci už sbalili plachty, aby si je bouře nedala k večeři. Všichni jsou na svých místech a čekají na mé rozkazy. Dávám jim chvilku odpočinku, než to celé vypukne. Leckteří se mazlí s flaškou rumu, jiní se modlí. Rufusovi už před půl hodinou uteklo skleněné oko a stále ho marně hledá. Nebudu mu říkat, že ho mám v kapse. Beztak by mu mohlo při bouři vypadnout.

Na zádi už na mě čeká kormidelník spolu s prvním důstojníkem. Předávají mi kormidlo a první důstojník dává povel zvednout kotvu a chopit se vesel. Pojedeme hromům a bleskům vstříc. Námořníci se ochotně chápou vesel a Nespoutaná se začíná pomalu pohybovat. Kormidlo jako by mi přirostlo k rukám. Loď mě poslouchá při sebemenším otočení.

Začíná krápat. Na ruce se mi blyští první kapička z tisíce, které smáčí mé tělo. Vesla mohutně zabírají a dráždí mořskou hladinu. Mraky se přibližují. Zablýsklo se a déšť zesílil. Přivazuji se ke kormidlu. Pokud loď ztratí řízení, nebude mít šanci tuto bouři vydržet. Vlny se zvětšují a doráží na boky korábu. Uši zaplňuje hluk vody, která se tříští o dřevo. Vítr začíná fackovat mou tvář. Je silnější, než jsem očekávala. Narazím si proto klobouk hlouběji do obličeje, abych přes větrem hnané kapky alespoň něco viděla.

Bouře sílí, hromy střídají blesky. Nespoutaná bojuje s obrovským vlnobitím. Jedna špatně připevněná plachta spadla i s kusem ráhnoví na palubu. Následná vlna, která loď spláchla, ji ale odnesla na širé moře.

První muž přes palubu. Bouře zesílila na maximum. Sotva se u kormidla udržím. Nevím, na kterou světovou stranu plujeme. Nezáleží na tom. Chci jen přežít.

Přes bití hromů a silný déšť ztrácím přehled o dění na lodi. Nekonečný boj s mořským vrahem mě vysiluje. Vítr mi podfoukl nohy a já se kácím pod kormidlo. Z posledních sil se o něj zachytím smířená s tím, že nyní je loď vydána na pospas moři. Zavírám oči. Šumění větru a řev vln mě uspávají. Sbohem světe. Nespoutaná půjde ke dnu.


Vaše Katie

*when december started

10. prosince 2013 v 10:10 | (Katie) |  on theme
Pro mnohé z nás je prosinec symbolem vánoc, začátku zimy, prvního sněhu či konce roku. Pro mě je prosinec jen shon, nakupování dárků, na které člověk nemá tolik peněz kolik by chtěl; brodění se v rozbředlé břečce, které se sníh opravdu říkat nedá či symbol testovacího období ve škole. Kouzlo Vánoc mě nezasáhne dříve než večer 24. prosince a o několik hodin později mě záhy opouští. Už několik let mi na Štědrý den chyběl čerstvě napadaný sníh, ta klidná vánoční pohoda u pohádek s tácem cukroví na klíně. Asi už jsem zestárla...



*fifth part of the story of two knight's families

5. prosince 2013 v 14:51 | (Katie) |  the story of two knight's families

Během několika minut se v dáli objevil pruh světla. Mýtina už je blízko. Zhasila jsem proto pochodeň a pokračovali jsme dál ve tmě. Pod nohy bylo vcelku dobře vidět, ale Cedric musel opět trochu zpomalit. Již měsíční zář, která dopadala na mýtinu, vytvářela na Cedricově zlatavé srsti prazvláštní barevné odstíny, které způsobovaly, že byl občas jako duch. Pokud se nám tedy povede najít dostatečně velký stín, nebude problém ho v něm schovat.

Několik kroků od mýtiny jsme ale oba zaslechli děsivý zvuk. Země duněla pod kopyty velkého zvířete. Ohlédla jsem se přes rameno a jediné, co mé oči spatřily, byly rozšířené nozdry černého koně a upažená ruka rytíře, která se neskutečně rychle blížila k mé hrudi.

Náraz byl obrovský a vymrštil mě ze Cedricova sedla. Letěla jsem několik metrů vzduchem a dopadla na kraj mýtiny, která mi měla posloužit jako útočiště.

Cedric děsivě zařehtal a vrhl se ke mně, aby mě bránil vlastním tělem. S rukou na hřbetě jeho nosu jsem se ho snažila uklidnit, ale nedal si říct. Vztekle odfrkoval a ušima sklopenýma dozadu dával jasně najevo, co si o temném rytíři myslí.

Ten mezitím seskočil ze hřbetu svého koně a nechal ho stát opodál. S rukou na meči se pomalu přibližoval směrem k nám. I přes kápi, kterou jsem měla sraženou hluboko do čela, jsem viděla, že proti mně stojí opravdu silný protivník. Tohle bude boj na život a na smrt.

"Máš něco, co mi patří," ozval se rytíř. Jeho hlas mi byl nějak povědomý. Instinktivně jsem sjela rukou na brašnu s dokumenty, která mi visela po boku.

"Ano, přesně tohle myslím," a pohodil hlavou k mé ruce. "Dej mi to po dobrém a já tě nechám odejít."

Tón, jakým ke mně mluvil, mi nebyl příjemný. Z jeho hlasu mi naskakovala husí kůže. Zakroutila jsem hlavou na znamení, že po dobrém určitě jednat nebudu.

"Dobrá tedy," pravil. "Když ne po dobrém, tak tedy po zlém," a vytáhl svůj meč. Jeho čepel se v měsíčním světle silně zaleskla.

"Máš čím bojovat?"

Kývla jsem a vytáhla meč z pouzdra, přivázaného na Cedrikově boku. I ten můj hodil v noční záři odlesk, z kterého Cedric pochopil, že má raději poodstoupit.

Rytíř na mě zakýval rukou, ať přistoupím blíž. Nechtělo se mi, ale nohy mě neposlouchaly. Udělaly pár kroků, mírně se ohnuly v kolenou a připravily se na souboj.


Chvíli jsme jen tak stáli proti sobě. Pod kápí jsem jasně viděla, jak si mě se zaujetím prohlíží a rozmýšlí si první úder. A opravdu netrvalo dlouho a ticho lesa narušilo cinknutí našich mečů.


Vaše Katie

*charles bukowski

1. prosince 2013 v 22:49 | (Katie) |  literature
Když "milujete", nemilujete své rodiče, ale někoho úplně cizího.

Každej člověk je přibitej na svým vlastním, osobním kříži.

Když už půjdu někoho zabít, tak nechci vidět, že bude nahrazenej duplikátem toho samýho člověka fungujícího tím zasraným způsobem. Dějiny jsme posrali jako parta ožralců hrajících kostky na pánským hajzlu v místním pajzlu. Stydím se za to, že patřím k lidský rase, a už se nechci na týhle ostudě dál podílet, rád bych z toho škraloupu kousek odloupnul.

A teď ta jejich tráva. Podle nich tráva rovná se Revoluce. Ale tráva není zas až tak super. Prokristapána, kdyby legalizovali trávu, půlka lidí by ji přestala kouřit. Prohibice odkojila víc opilců než babiččiny cecky. Jde o to, že člověk chce vždycky dělat to, co nesmí.

Kristus se zdejchnul z kříže a teď jsme k tý kurvě přibití my, černí a bílí, bílí a černí, sakumprásk.

Ženská na sobě přece něco mucí mít, jinak si nemá co svlíknout. Syrový maso je jen syrový maso.

Láska je cesta, která dává jistej smysl; sex má smysl sám o sobě.

"Hele! Když udělám tohle, zmizí ti pupík. Bolí to, když ti ho nechám zmizet?"
"Ne, je to jenom sádlo."
"Co je to sádlo?"
"Sádlo je, ldyž je mě někde víc, než by mělo být."

Nebyla by nakonec největším projevem lásky k sobě samýmu sebevražda?

Když se láska stane příkazem, Nenávist se muže stát potěšením.

Odvážlivcům chybí představivost. Zbabělost obvykle způsobujou špatný stravovací návyky.

Šoustat znamená kopat smrt do prdele a při tom si zpívat.

Jakmile lidé ovládnou vlády, přestanou je potřebovat; do tý doby nás nepřestanou ojebávat.

Intelektuál je člověk vyjadřující prostý věci složitým způsobem; umělec je člověk, kterej umí složitý věcu vyjádřit jednoduše.

Kapající kohoutky, prdy během okamžiků vášně a splasklý pneumatiky - to všechno je daleko smutnější než smrt.

Chcete-li vědět, kdo je váš skutečnej přítel, nechte se poslat do vězení.


(citáty z knihy Zápisky starého prasáka od Charlese Bukowského)