"Apa trece, pietrele ramin."

Únor 2014

*february and still without snow

8. února 2014 v 15:33 | (Katie) |  occasional diary
Občas tu přírodu opravdu nechápu. Občas ale nechápu ani sama sebe. Stejně jako moje duše zažívá nečekané znovuoživení, tak i příroda zažívá takové "předjaro". Venku svítí sluníčko a má duše si plesá štěstím. Upřímně? Vůbec mi nevadí, že nemáme ve městě sníh. Jsem ráda, že je na horách. Tam by také měl být. Ale ten pocit, když přijdu ke svému autu a nemusím ho ometat od noční bílé nadílky nebo škrábat zamrzlé okno, je skvělý.
Jediné, co mě ale v poslední době dost ničí, je ten nedostatek času. S novou prací (Mcdonaldovská kariéra skončila, teď je ze mě barmanka), s návalem učení ve škole a spousty dalších povinností, mi nezbývá příliš mnoho času na sebe a už vůbec ne na psaní na blog. Snad se to postupem dní zlepší. Alespoň v to doufám.
I když, celá ta maturita už začíná dost naléhavě klepat na dveře.



*seventh part of the story of two knight's families

8. února 2014 v 15:07 | (Katie) |  the story of two knight's families

"Elain? Jsi to ty?"

"Ty mě znáš?" odpověděla jsem s údivem.

"Elain z rodu Merletů. Dcera krále Waltera. Odpusť mi prosím mou troufalost," řekl a padl přede mnou na kolena.

Můj nechápavý výraz zřejmě mluvil za vše a tak pokračoval.

"Nevím, jestli si na mě pamatuješ. Jsem Malcolm. Syn krále Olivera. Princ z rodu Adorů."

Nevěřila jsem vlastním uším. Přede mnou klečel dědic Adorského rodu, který se mě málem pokusil zabít? Podívala jsem se na něj důkladněji. Ano, je to on. Na zbroji má vlčí erb, kterým se jeho rodina pyšní už celá desetiletí. Jak to, že jsem si toho nevšimla dříve?

"Malcolm! Ovšem, že si na tebe vzpomínám. No to snad není možné. Pamatuji si tě jako malého chlapce, když jsme se spolu proháněli na koních a stříleli z luků divokou zvěř."

"Ach ano," pousmál se a pomohl mi vstát. "Kde si se naučila tak dobře šermovat?"

"Léta a léta tréninku od mého otce."

"Ach, zajisté. Kde si se tu vůbec vzala? Přiletěl k nám sokol se zprávou, že dědictví je v nebezpečí. Na hradě prý vypukla vzpoura a všichni byli pobiti."

"Naštěstí se mi povedlo utéct díky mým věrným poddaným."

"Díky bohu. A co tvůj otec?"

"Stal se první obětí vzpoury. Bylo to šílené. Všude křik, krev a řinčení zbraní."

"Klid, už jsi v bezpečí," přistoupil ke mně a objal mě.


Jeho náruč byla velká a silná. Celou mě zalil pocit naprosté úlevy. Cedric do něj znenadání šťouchnul. Žárlil.


"Neboj se Cedricu. To je Malcolm. Pomůže nám, je to náš spojenec, víš?" uklidňovala jsem jej. Pohodil hlavou a odfrkl si.

"Nelíbíš se mu," konstatovala jsem směrem k Malcolmovi.

"Já se mu ani nedivím," odpověděl se smíchem. "Neboj se, snad si cestou získám jeho důvěru."


"Budeme doufat," usmála jsem se.



Vaše Katie