"Apa trece, pietrele ramin."

*dracula's ladylove part one

22. června 2014 v 15:35 | (Katie) |  povídka draculova milenka

Oheň v krbu tiše praskal a vrhal do pokoje příjemné tlumené světlo. Seděl jsem za stolem a přehraboval se v daňových pergamenech. Venku hustě sněžilo už třetí noc po sobě. Po chvilce jsem přistoupil k oknu a rozhlédl se po zasněženém nádvoří. U vstupní brány panoval jakýsi rozruch. Hlídka stála v bojovém postavení s meči namířenými směrem do tmy. Cosi se proti nim vyplazilo z lesa na zasněženou cestu a padlo do sněhu. Neváhal jsem, přehodil si přes ramena svůj zimní plášť a pospíšil si na nádvoří.

U brány bylo velmi živo. Mí poddaní se rozestoupili vidíce mě přicházet. V čerstvě napadaném sněhu leželo lidské tělo.

"Netušíme, jak se sem dostala, můj pane. Nestihla nám říci nic víc, než že prosí o pomoc," pravil jeden ze strážných.

Přistoupil jsem blíže a teprve teď jsem si všiml, že promrzlé tělo, které sotva dýchalo, patřilo mladé černovlasé dívce. Opatrně jsem ji zdvihl do náruče. Tělo měla studené jako led. Svou tváří však připomínala anděla. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Její krása mě naprosto očarovala.

"Pokud prosila o pomoc, tak jí pomůžeme," řekl jsem. Přivinul jsem si mladou krásku více k tělu a odnesl ji do hradu. Služebné pro ni připravily horkou lázeň, aby se prohřály její promrzlé kosti. Po celou dobu, co ji koupali, se probudila jen na malý okamžik. Hned však zase usnula. Musela být naprosto vysílená. Když jsem ji poté přenesl do své komnaty, její kůže už nabyla živějších barev. Uložil jsem ji k sobě do postele a přikryl kožešinami. Vypadala opravdu jako anděl. Její černé vlasy se leskly v plamínku svíčky, který plápolal na stolku vedle postele.

Snažil jsem se pokračovat v papírování, které jsem předtím přerušil, ale můj pohled se od ní nedokázal odtrhnout. Přisunul jsem si křeslo k posteli a prohlížel si ji. Chtěl jsem ji vzbudit a dozvědět se všechno o jejím životě i o událostech, které ji zavedly až na můj dvůr. Nedokázal jsem však narušit ten klidný spánek. Únavou se mi začaly zavírat oči. Uvelebil jsem se v křesle a nedlouho na to usnul.

***

Probudil jsem se s rukou přes ústa a znatelným ocelovým dotykem na krku. Postel byla prázdná a mě na ramenou lechtaly dlouhé černé vlasy.

"Hni se a oddělím ti hlavu od těla," zašeptala mi do ucha. Přišlo mi to trochu směšné a uchechtl jsem se jí do dlaně, která stále spočívala přes má ústa.

"Je ti to k smíchu?" ohradila se a zatlačila čepel zbraně hlouběji do mého krku.

Nevydržel jsem to. Uchopil jsem její ruce a překroutil jí je za záda. Na to, jak byla mladá, měla ukrutnou sílu. Nicméně se mnou se nemohla měřit. Silně jsem jí sevřel zápěstí, které pod nečekanou bolestí upustilo dýku. Otočil jsem ji čelem k sobě a přitiskl ke zdi. Při mé rychlosti a síle neměla nejmenší šanci se bránit.

Zadíval jsem se jí do tváře. Pohled měla sklopený dolů a obličej zkřivený bolestí, kterou jsem jí způsoboval. Trochu jsem povolil své sevření. Zdvihla ke mně své oči a se mnou se zatočil celý svět. Temná modř jejího pohledu mě naprosto pohlcovala. Ze zaujetí mě vytrhla až tehdy, když na mě znenadání promluvila.

"Co na mě tak zíráš?" zeptala se udiveně. Nebyl jsem schopný ze sebe vydat ani hlásku. Její pohled mě mezitím provrtával skrz na skrz.

"Mohl bys mě pustit?" pokračovala v otázkách.

Povolil jsem svůj stisk. Promnula si zápěstí a sedla si na postel. Otočil jsem se za ní a posadil se na opěradlo křesla. Nepřestával jsem ji sledovat.

"Jmenuji se Kara," řekla potichu a pousmála se. "Kdo jsi?"

"Vlad," vyšlo ze mě nepřirozeně hlubokým hlasem. Její reakce mě překvapila. Padla přede mnou na kolena a políbila mi hřbet ruky.

"Výsosti, moc se omlouvám za své chování. Zasloužila bych trest," a zvedla ke mně své nádherné oči. Po tváři jí tekla jedna velká slza. Naprosto mě překvapila. Nebyl jsem schopen jakéhokoliv slova.

"Odkud jsi, Karo?" zeptal jsem se nakonec. "A posaď se zpátky na postel."

"Pocházím z malé vesničky vzdálené pár hodin cesty. Včera v podvečer nás napadla tlupa potulných Turků. Většinu z obyvatel pobili, několik žen znásilnili a nakonec celou vesnici vypálili. Povedlo se mi utéct jen šťastnou náhodou, ale celá moje rodina zahynula při jejich řádění. Snažila jsem se rychle zmizet, ale sníh v lesích mi cestu dost ztěžoval. Po několika hodinovém brodění se v dáli objevilo světýlko z tvého, pardon, vašeho hradu. Byl jste má poslední naděje," dokončila své vyprávění a po tváři jí stékala další slza.

Její příběh ve mně vyvolal rozporuplné pocity. Byl jsem rozezlený, ale i smutný zároveň. Tlupy Turků se potulují po celé hranici, ale nikdy si nedovolily to, co nyní. Zvedl jsem se z křesla a přisedl si ke Kaře na postel. Položil jsem jí ruku kolem ramen a přivinul si ji do náruče. Neprotestovala. Jakmile jsem ji pevně objal, rozplakala se.

"Přestaň s tím pláčem, maličká. U mě budeš v bezpečí. Budu tě opatrovat a poskytnu ti útočiště zde na svém hradě. Slibuji ti, že osud tvé vesnice a tvé rodiny nezůstane nepomstěn."

"Děkuji vám, Výsosti," vykoktala ze sebe skrze pláč.

"Prosím, říkej mi Vlade."

***

Během následujících dní se Kara začala na hradě zabydlovat. Musela však spát v mé komnatě, jelikož v noci trpěla nočními můrami. Celou noc jsem tak bděl v její přítomnosti a hlídal její klidný spánek.

Se sloužícími se naučila vycházet velmi rychle a všichni si ji oblíbili. Na všechny obyvatele hradu působila jako anděl. Její největší pozornosti se však dostávalo pouze mě. Byla mi neustále po boku, pečovala o mě a stala se mou největší důvěrnicí. Učil jsem ji jezdit na koni, zacházet s mečem, a dokonce jsem jí před spaním četl ze starých knih různé legendy a příběhy. Náš vztah se rozvíjel a stával se den ode dne hlubším. Proto byla pro Karu velká rána, když se přiblížil den mého odjezdu do bitvy.

Turci totiž nepřestávali plenit přilehlá valašská území a jejich agresivita se stupňovala. Bylo potřeba proti nim vojensky zasáhnout. Spolu s valašskými bojary jsme shromáždili menší armádu, která měla za úkol potrestat drzé Turky. Čekalo se už jen na mě a mou osobní gardu. Kara mě ale nechtěla nikam pustit.

"Neodjížděj prosím, bojím se o tebe," prosila mě a držela se mě jako klíště.

"Musím. Je potřeba Turky zahnat zpátky za hranice a také pomstít tvou vesnici."

Při těchto mých slovech mě objala ještě silněji a upřela na mě své nádherné oči.

"Vezmi mě prosím s sebou," poprosila.

"Je to pro tebe příliš nebezpečné. Tady se ti nemůže nic stát a já tak mohu zůstat klidný." Zklamání v jejích očích mě zabolelo.

"Tak mi prosím alespoň slib, že se vrátíš v pořádku."

"Slibuji," řekl jsem a políbil ji na čelo. Naposledy jsem ji k sobě přitiskl a odešel. Dívala se na nádvoří z okna komnaty a já jí na rozloučenou zamával. Úsměv, který mi na dálku opětovala, ale skrýval mnoho obav. A právem.

***

Během týdne putování po Valašsku jsme s armádou narazili na pět tureckých tlup. Všichni Osmané padli za oběti našim mečům a pro výstrahu byli naraženi na vysoké kůly, jak bylo mým zvykem. Po vyklizení kraje jsme se tak mohli klidně vrátit na svá sídla. Nedaleko od mého hradu Bran naši již nevelkou výpravu přepadla ještě jedna skupina muslimů v turbanech. Početně jsme si byli vyrovnaní, ale Turci využili momentu překvapení a zaskočili nás. Po nedlouhé šarvátce se nám je nakonec povedlo všechny pobít, ale mou skupinku značně oslabili. Z patnácti mužů nás zbylo pouze šest. Dva z nich byli těžce ranění. Když jsem je pomáhal vysazovat na koně, najednou se mi zatmělo před očima a skácel jsem se k zemi. Varkoč se mi na břiše barvil do červena a z rány trčel zbytek ulomeného šípu, o kterém jsem neměl ani tušení. Krátce na to jsem omdlel.

Když jsem se probral, ležel jsem ve své posteli. Okna v komnatě byla zatemněna, na stole hořely svíce a v křesle u postele podřimovala Kara. Na břiše jsem cítil několik obvazů a v boku, kudy prošel šíp, mě divně lechtalo. Zvedl jsem se na ruce a pomalu si sedl. Zadíval jsem se na Karu. Vypadala velmi unaveně.

Odrhnul jsem vrstvu kožešin a začal prozkoumávat práci mých felčarů. Postupně jsem odmotal všechny obvazy a odhalil tak zpola zacelenou díru po šípu. Další jizva do sbírky. Na dotek byla ale rána ještě příliš citlivá a mé tiché zasyknutí narušilo Kařin spánek. Otevřela své okouzlující oči a vidouc, že jsem vzhůru, ihned ke mně přiskočila.

"Můj milý, jak se cítíš?"

"Jako v nebi," usmál jsem se na ni a přitáhl ji do postele. Přivinul jsem si ji k sobě a dlouze ji objal. Její vlasy voněly po levanduli. Jemně jsem si za bradu přizvedl její obličej a políbil její plné rudé rty.

"Slib mi, že už nikdy nikam nepůjdeš beze mne," řekla, když se naše rty odloučily. Výraz v jejích očích byl vážný.

"Nedáváš mi moc na výběr," konstatoval jsem. Přitulila se ke mně a položila mi svou hlavu na hruď.

"Chci ti být neustále na blízku, ať se děje, co se děje. Jsi mi vším a nechci už znovu zažít ten pocit, že tě ztrácím." Hlas se jí třásl. Dojímala mě. Políbil jsem ji do vlasů.

"Pokud je to tvé vroucí přání, nebudu ti odporovat. Ale musíš mě poté v kritických situacích na slovo poslechnout, ať už budu chtít cokoliv. Ano?"

"Ano."
"Dobrá tedy."
"Miluji tě."
Byla neodolatelná.

***

Během následujících několika týdnů se mé zranění zahojilo a mohl jsem se tak naplno věnovat svým povinnostem. Kara mě neopouštěla ani na chviličku a její přítomnost mě naplňovala pocitem štěstím. Svou láskou mi dodávala neskutečnou vnitřní sílu.

Po Turcích jako by se slehla zem. Valašsko tak mohlo volně dýchat a lidé se nemuseli bát rabování. Kara mě svými argumenty přiměla snížit daně a poskytnout mým občanům více volnosti. Několik polí, které nikdo neobhospodařoval, jsem rozdal mezi své poddané, kterým jsem tak zaručil obživu a ochranu před smrtí hladem. Celá země počala vzkvétat a lid se začal vzpamatovávat ze všech válek.

Kara byla čím dál tím krásnější. Dospívala a stávala se z ní nádherná žena. Po jejím boku jsem se cítil neskutečně mladý a silný. Kařina osobnost dokázala osvítit tyto doby temna a rozdávala radost na všechny strany. Nicméně ne všichni na ni nahlíželi s úctou a láskou. Na jednom ze zasedání s bojary si hlavní z nich - Ferenc, dovolil utrousit nemilou poznámku.
"Můj pane, mám pocit, že z vás ta dívka dělá měkkého muže. Její láska vám zatemňuje mysl a vy tak plníte všechna její přání. Tato země nikdy nezažila tolik ústupků ze strany panovníka jako nyní. Kam se poděla vaše pevná vládnoucí ruka?"

Ferenc byl mým věrným služebníkem a blízkým přítelem již dětství. Jeho otec patřil mezi osobní gardu mého otce, tudíž už jako děti jsme k době měli velmi blízko. Není proto divu, že když jsem nastoupil na trůn já, stal se Ferenc mým hlavním bojarem a správcem země v mé nepřítomnosti. Jeho slovo mělo u mého dvora velkou váhu, a proto po jeho otázce všichni ostatní bojaři nastražili uši a čekali na mou odpověď. V první chvíli mi vzal svou otázkou dech. Ale nemohla zůstat nezodpovězená.

"Vážení, Kara mi otevřela oči a ukázala mi i jinou stránku života než tu, kterou jsem znal doposud. V současné době není potřeba bojovat, proto jsem povolil Valachům trochu svobody. Jakmile se turecké nebezpečí znovu projeví, znovu vytáhneme do bitvy a znovu budeme verbovat do našich řad. Nebudu nikomu ustupovat."

Mé řeči se dostalo bujaré hlasové odezvy. Věděl jsem, že jsem Ference na nějakou dobu umlčel, ale na druhou stranu jsem tušil, že se stejnou otázkou přijde znovu. Když utichl jásot, vzal jsem si opět slovo.

"Mí stateční, mám pro vás ještě jednu zprávu, kterou bych chtěl toto zasedání ukončit. Od tohoto dne za měsíc se bude na hradě Poenari konat má svatba. Všichni jste tímto srdečně zváni a doufám, že dorazíte v co nejhojnějším počtu."

"Na Vlada a Karu!" zvolal bojar Radu a pozvedl svou číši. Všichni ostatní se radostně přidali. Jen Ferenc se chvíli zdráhal povstat a připít si, ale nakonec se odhodlal, byť se zamračeným obličejem, který se přede mnou snažil skrýt. Ignoroval jsem ho. Blížil se můj nešťastnější den v životě.

***

V den našeho odjezdu na Poenari bylo v celém hradě velmi rušno. Švadleny právě došily šaty pro mou milovanou a skládaly je se všemi šperky do truhly. V další truhle byl uzamčen můj sváteční oděv spolu s pláštěm mého rodu. Nádvoří bylo plné rozkvetlých květin, které služebné přesunovaly do košů, které se poté ukládaly na vůz. Z kuchyně se linuly různé vůně pokrmů, které nám sloužící vařili na cestu.

Kara pobíhala po nádvoří a pomáhala sluhům s nakládáním a balením věcí. Já jsem mezitím zašel do stájí a pomohl osedlat všechny koně. Kařin kůň byl velmi netrpělivý a přešlapoval z místa na místo. Cítil, že se děje něco důležitého, a byl nedočkavý. Vyvedl jsem ho na nádvoří. Ihned jak spatřil Karu, rozešel se k ní. Svou zlatavou barvou ladil k jejím bílým šatům a tvořili spolu nádhernou dvojici.

"Už se tě nemohl dočkat, má drahá," pravil jsem, když jsem k nim došel.
"Je nervózní před tou cestou," řekla Kara a podrbala svého koně na čele.
"To já jsem také," a Kara podrbala i mě. Rozesmála se. Láskyplně jsem ji objal a políbil. Byla kouzelnější než kdy předtím.
"Jsme připraveni na cestu, můj pane," sdělil mi jeden ze sloužících.
"Dobrá, tak tedy vyrazíme."
Vysadil jsem Karu do sedla, naskočil na svého koně a zavelel k odjezdu. Jeli jsme s Karou bok po boku v čele výpravy. Za námi jelo dvanáct mých vojáků z osobní gardy, pak povoz s našimi věcmi a za ním ještě několik pěších strážných.

Cesta na Poenari by nám měla zabrat zhruba půl dne. Západ slunce bychom už měli tedy sledovat z hradeb mého letního sídla, které se stane svědkem našeho sňatku.

Drželi jsme se s Karou za ruce, zatímco se naši koně sunuli houpavým krokem směrem na západ.

***

Byli jsme na cestě zatím několik hodin, ale všichni už začínali být trochu unaveni. Dal jsem tedy povel k zastavení a občerstvení výpravy. Kara se ihned začala starat o všechny, co nás doprovázeli, a rozdělovala jim porce jídla a pití. Byla jí přednější spokojenost má a mých vojáků než její vlastní. Nakonec jsem ji však donutil sníst alespoň něco malého a na chvilku si odpočinout. Přivinul jsem si ji do své náruče a hladil ji ve vlasech.

"Má drahá, náš cíl se blíží."
"Já to cítím. Velmi se těším na to, až spojíme naše životy navěky."
"Já také. Nedokáži si představit, že bych svůj život strávil s někým jiným než s tebou. Jsi mé světlo ve tmě, má spřízněná duše, má krev v žilách, můj vzduch v plicích. Jsi má láska na celý život."
"Miluji tě, Vlade," řekla a obrátila ke mně své oči.
"Miluji tě, Karo," a políbil jsem ji. Koutkem oka jsem zahlédl, jak nás mí vojáci s úsměvy pozorují.
"Vyrazíme, ať jsem na Poenari ještě za světla."
"Dobrá," řekla Kara a šla nasednout na svého koně, který odpočíval ve stínu stromů.

"Nasedat!" zavelel jsem ke zbytku výpravy. Všichni se bez námitek odebrali ke svým koním a postupně nasedli.
Kara již na mě čekala v popředí. Jakmile jsem se k ní připojil, celá naše výprava se opět pohnula kupředu.
Putovali jsme několik dalších hodin, než se v dáli konečně objevilo Poenari. Nejspíš i naši koně vycítili, že cíl cesty se přiblížil, a zrychlili svůj krok.

Najednou na nás však z houštin vyskočilo několik Turků na koních. Využili momentu překvapení a vrhli se do našich řad. Jeden z nich mě mohutným nápřahem meče srazil ze sedla a já tvrdě dopadl mezi stromy. Než jsem se stačil postavit na nohy, Turci zmasakrovali několik mých vojáků. Vytasil jsem meč a v tu samou chvíli se ozval dívčí křik. Kara!


Ohlédl jsem se tím směrem, odkud výkřik přišel, a polilo mě horko. Obklopili ji tři Turci. Dva ji svazovali a třetí ji přehodil pytel přes hlavu. Jeden z nich ji sundal z koně, přehodil přes hřbet svého a uháněl pryč. Než jsem se k nim probojoval, byli hotovi a prchali skrze les i s mou nejmilejší. Rozběhl jsem se ke svému koni, který se v úprku zamotal do větvoví stromů, a začal ho vyprošťovat. Už jsem se chystal na něj nasednout, když mi tělem projel zahnutý turecký meč. Klesl jsem na kolena. Turek vytáhl svou zbraň z mého břicha a posměšně do mě kopl. Svalil jsem se na zem a cítil, jak ze mě pomalu vyprchává život. Mé zavírající se oči ještě stihly spatřit dva z mých vojáků, kteří se ke mně kvapem blížili. Pak už si nepamatuji nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama