"Apa trece, pietrele ramin."

*hangover

24. června 2014 v 13:15 | (Katie) |  on theme
Kocovina... "Nemoc", kterou si jednou projde každý. Nesnesitelná bolest hlavy, amnézie, sucho v krku, žaludek na vodě. To všechno k tomu patří. A já mám pro vás právě jeden takový kocovinový příběh, inspirovaný reálným životem... Mým vlastním...



Otevírám oči. Ihned mi je začíná spalovat denní světlo. Mžourám a snažím se zahlédnout alespoň něco ze svého okolí. Pod sebou cítím tvrdou dřevěnou podlahu, která se mi znatelně obtiskává do rozlámaného těla. Bolí mě snad každá kost v těle a soudím, že i vnitřnosti nejspíš pozměnily svoje místa. Oči si pomalu přivykly na ostrost světla. Rozhlížím se kolem sebe a najednou mi svítá. To je můj pokoj. Zprava na mě přeci zírá můj gauč, po levé straně nahmatávám kolečkovou židli u stolu a při pohledu do stropu se na mě zakývá starodávný lustr. Vzbuzuje to jednu velkou otázku - co sakra dělám na podlaze svého pokoje??
Odpověď však nepřichází. Obsah paměti mi jaksi ještě nenaskočil. Pokouším se najít mobil v domnění, že mi bude schopen odpovědět na určité otázky. Nacházím ho v pravé kapse kalhot, která je nějak špinavá od bláta. Nedokážu se zatím nijak víc hýbat, a tak dále ležím na zádech a pronikám do tajů, které možná můj telefon skrývá.
Pět nepřijatých hovorů - máma. To je jméno, které u zameškaných volání vždycky nerada vidím.
Hromada esemesek - různí autoři. Všechna jména mi však splývají dohromady. Posouvám se na konec seznamu přijatých zpráv a začínám je pročítat.
První z nich leccos napovídá: "sraz v osum vecer na zastavce u skoly. prijd vcas."
Pokračuji dál: "kde ses? cekame jenom na tebe!"
Hups. Dochvilnost mě opět minula, jak tak na to koukám.
"jdeme napred. doraz za nama na bar." Tak to už napovídá mnohem víc. Do baru chodíme s přáteli každý pátek posedět na pár piv. Tudíž jestli jsou to esemesky ze včera, musí být dneska sobota. První potěšující zpráva - vím, co je za den.
"doraz co nejdriv! je tu havana party!" Ou! Tak to už začíná být zlé. Tenhle druh alkoholu dost špatně snáším. Pokud jsem ho tedy pila a nemíchala něco jiného, dal by se tím vysvětlit stav mého žaludku, který je těsně před emigrací z mého nitra.
Bolí mě ruka z držení telefonu před obličejem a tak ho na chvíli pokládám. Srovnávám si těch pár skutečností, které mi zatím naskakují. Včera byl pátek a dneska je sobota. S kamarády jsme nevynechali naše pravidelné posezení na baru. Shodou okolností se tam však konala jistá alkoholová párty, které jsem se nejspíš zúčastnila.
Cítím, jak se moje tělo začíná probouzet a dává mi jasně znát, co všechno ho bolí. Zvedám se na lokty a sjíždím pohledem to cosi, co ze mě zbylo. Mám jen jednu botu, ke všemu celou od bláta. Vlastně jsem tak celá od bláta. Levá nohavice kalhot je od kotníku až ke kolenu potrhaná a zakrvácená. Na sobě mám cizí tričko! Ruce vypadají, jako kdybych jimi prošla skrz skleněné dveře tam i zpátky. Vlasy zacuchané. A když pořádně zamrkám očima, zjistím, že důvodem, proč špatně vidím, je ztráta jedné kontaktní čočky.
Rezignovaně se spouštím zpátky na podlahu. To musela být noc. Zavírám oči a snažím se nevnímat všechnu tu bolest. Nevím, jestli je horší ta vnější či ta vnitřní, ale mučí mě obě.
Rozjímání mi najednou vyplaší mobil, který se rozeřve hned u mého ucha. Chvíli se šklebím nad rámusem, který je v rytmu kocoviny ještě větší než normálně, a snažím se rychle zvednout hovor.
"Nazdáár!" ozve se mužský hlas. "Tak jak ti je?"
Kdo seš, pomyslím si, ale odpovím pouze: "Žiju."
"Díky bohu. Po tom, co si všechno vypila je to docela zázrak."
"Mohl by si mi říct, co se stalo?"
"Ale samozřejmě. Přišla si sem kolem půl devátý. Zbytek party už tu dávno byl a dopíjel první pivo. Čekali jenom na tebe. Nechtěli začít panákovat bez své vůdkyně."
"Nepřeháněj zase, jo?" napomenula jsem Milana. Podle "vůdkyně" jsem rozpoznala volajícího - jedině náš barman Milan mi takhle říká. Ale jinak je to milý a starostlivý chlapík.
"Promiň," omluvil se a pokračoval: "V tu chvíli, když si přišla, se akorát začala rozjíždět havana párty. Takže se celá vaše parta vrhla na panáky a kopali jste je do sebe hezky jednoho po druhým."
"Bože," konstatovala jsem.
"Otočili jste asi pět kol a pak jste s pivkem v ruce zapadli mezi lidi a pár minut o vás nebylo slyšet."
"A co se dělo pak?" zeptala jsem se a snažila se, aby to nevyznělo moc naléhavě.
"Pak jsem vás akorát viděl, jak si neustále objednáváte další a další panáky a rozjíždíte taneční parket. Jako vždy si šla z ruky do ruky. Čím víc se blížila půlnoc, tím víc jste se rozjížděli. Začalo sundávání triček, pití z pupíků, sázky o panáky - prostě klasická párty."
"Tak to možná vysvětluje, proč mám na sobě cizí tričko."
"Až ho vypereš, budu ho chtít vrátit," odpověděl.
"Neboj se." Milanovo tričko? Jak? Proč? Kdy?
"Fajn. Kolem druhý ráno ale na bar přišli nějaký hrozný chlápci. V životě sem je u nás neviděl. Už byli i dost opilý ale během chvilky se vmíchali mezi vás všechny. Po pár minutách sem uslyšel ryk a praskot skla. Když sem tam přiběhnul, viděl jsem tě, jak se zvedáš ze zbytků prosklenýho stolu a skáčeš po jednom z těch týpků. Holka, netušil jsem, že máš takovou sílu! Nevím, co se tam mezi váma stalo, ale ať ti udělal cokoliv, vrátila si mu to se vší parádou."
"Cože?" vyjekla jsem.
"No jasně. S chlapama jsme pak ty týpky vyprovodili ven. Chtěla si startovat za nima, ale naštěstí sem tě stačil chytit. Byla si celá pořezaná a bez trička, tak jsem ti dal svoje."
"Děkuju."
"Za málo."
"A co se dělo pak?"
"No, ta rvačka to tam dost vyklidila, tak jsme zavřeli bar a já tě odvedl domů. Musel sem tě ale půl cesty nést, jelikož si pořád padala do tý mokrý trávy."
"Nevím, co na to říct."
"Já náhodou jo. Děkuju za skvělej večer a setkání s tvojí maminkou. Byla moc ráda, že tě vidí."
"Sakra!"
"Neboj se, nic sem jí neřekl."
"Ona si stejně domyslí, co se stalo."
"To nejspíš jo no."
"Ale i tak, moc děkuju."
"Není zač. Jo a ještě abych nezapomněl - cestou zpátky sem našel tvojí botu. Vůbec jsem si nevšimnul, že si jí ztratila. Máš jí u mě na baru."
"Já se tam pro ni dneska zastavím."
"Dneska máme ale zavřeno."
"Vždyť je sobota, proč bys měl mít zavřeno?"
"Je neděle…"


Mimochodem - pokud se vám zdá povídka povědomá, je to možné. Už jednou se tu na blogu objevila. Najdete ji v sekci krátkých příběhů. Nicméně hodila se mi k tomuto (velmi starému) tématu týdne.
Vaše Katie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama