"Apa trece, pietrele ramin."

Únor 2015

*such a tough days

25. února 2015 v 22:39 | (Katie) |  occasional diary
Po třech dnech v práci si konečně můžu zase na chvilku sednout k počítači a sepsat pár slov. Ale opravdu jen na chvilinku, jelikož zítra ráno - hola hola škola volá!!! Dvě úžasné přednášky - matematika a algoritmy a datové struktury... Chuťovky od deváté hodiny ranní do čtvrté hodiny odpolední... ZMH (zab mě hned).



*photography No.10

25. února 2015 v 21:55 | (Katie) |  photographies
Ahoj, já jsem Harry a jsem potkánek. Miluju svojí paničku, svýho brášku v kleci, piškoty a pózování před fotoaparátem.
(Jeden z mých dvou mazlíčků. Druhý se hrozně nerad fotí, ale časem se mi ho snad povede zachytit).


Vaše Katie

*the fear inside us

16. února 2015 v 17:26 | (Katie) |  on theme
Jednou jsme s profesorem na gymnáziu vedli dost hlubokou debatu o věcech, kterých se lidé bojí, a uvažovali nad tím, jaké jsou nejlepší způsoby zbavování se strachu. Jenže pak jsem byla zaskočena osobní otázkou - "A čeho vy byste se nejvíc měla bát?"
V tu chvíli jsem na něj jen zůstala zírat a před očima mi probíhaly věci a scény, ze kterých (ano musím se přiznat) mám trochu vítr. Jenže pořád jsem z nich nemohla vybrat tu, která by mě děsila nejvíc. Každé bych se dokázala postavit... Sklopila jsem hlavu. Přemýšlela jsem asi dlouho, protože mě najednou vyrušilo - "Jen si to přiznejte," řekl můj profesor a vážně se na mě podíval.
Na co sakra pořád naráží, běželo mi hlavou...
A pak mi to najednou zničehonic cvaklo. Odpověď na tu otázku mě nyní děsila víc, než otázka samotná. Proto když se mě profesor zeptal znovu - "Čeho vy byste se měla nejvíc bát?", vážně jsem zvedla zrak od stolu, podívala se mu do očí a řekla: "Sama sebe."
Přikývl.



*painting

16. února 2015 v 16:51 | (Katie) |  my music
Dá se říci, že pokud by moje srdce mělo místo rytmu tepu hrát nějakou melodii, byla by to zřejmě tahle. Malování zbožňuji už od malička. Prakticky mě tahle písnička přivedla k samotné skupině Divoký Bill, která je mou nejoblíbenější již 11 let. A taky to byla první populární pisnička, co jsme uměla zahrát na kytaru a vůbec první písnička, kterou jsem na kytaru hrála širšímu publiku. Je to jednoduše srdcová záležitost, skrze kterou lze poznávat mou duši...
Takže nesnaž se, znáš se - řekni mi, co je jiný...
Pro nevinný jsou noci dlouhý plný touhy...
V hlavě hlavolam...
Už seš na zádech...
Čteš poslední stránku...
Mě taky dochází dech...
Malování po zdech holejma rukama tě nezachrání...
Je to za náma...
Znáš se...
Noci dlouhý jsou plný touhy a lásky nás tří...


*sky

10. února 2015 v 17:43 | (Katie) |  my music
Tak tahle písnička bude už navždycky spojená s mým prvním letem letadlem. Bylo to v září a já se vydávala poprvé na křídlech mimo evropský kontinent - směr Tunis. Po strachu ze startu jsem se mohla konečně uklidnit a pozorovat oblaka, která se rozprostírala všude pod letadlem. Nasadila jsem si sluchátka a první písnička co se mi při náhodném přehrávání spustila, byla právě tahle... Originál od Chinaski je sice mnohem lepší a mě se tenhle cover zrovna moc nepovedl, ale což - nemůže být vždycky všechno dokonalé :)
Až na ten okamžik, kdy my začala hrát v uších - ten dokonalý byl...
(PS: video jsem natočila vlastní rukou předposlední ráno při východu slunce)




Vaše Katie


*comeback again

9. února 2015 v 17:12 | (Katie) |  blog's things
Já vím, že moje výmluvy neznají konce, ale opravdu v poslední době nebylo na blog mnoho času... Důvody jsou stále stejné... Teď to bylo hlavně zkouškové období, kdy jsem se topila v nespočetně stránek skript. Naštěstí to ale k něčemu bylo a zimní semestr je úspěšně za mnou.
Jo a vlastně - zestrála jsem... Už je mi papírově hrozných dvacet let :D Já vím, trošku možná přeháním, ale opravdu už se necítím zrovna mladá a to už v tomhle věku... Bůh ví co přijde za dalších deset let...
Co tak ještě nového...
No jo vlastně!
Už nepracuji na baru... Nedalo se to z mnoha hledisek, kterými vás ale nebudu zatěžovat. Hlavní problémem byl ale samotný šéf. A nebojte, novou práci už mám, vlastně hned dvě :D Obě jako výpomoc v obchodech s oblečením. Tak uvidíme, jak dlouho se mě to bude držet. Chtělo by to alespoň do konce studia bakaláře, protože pak už se možná naskytne možnost pracovat pro HZS ČR a to by bylo teprve super...

Nu nic. Zatím se mějte krásně, dnes se s vámi loučím. Ale zítra se pokusím opět přispět nějakou troškou do mlýna. Možná, že to bude už novou povídkou, ale to se nechte překvapit :)
Teď je potřeba se sbalit, stavit se na hasičárně a pak hurá za mužíčkem do pelíšku.

Dobrou s kobrou :*

Vaše Katie


*drawing No.4, No.5

9. února 2015 v 17:02 | (Katie) |  drawings
Znáte to, když se do někoho zamilujete, děláte pro něj všechno možné. A tomu jsem se nevyhnula ani já. Přítel je motorkář, tak mě jednoho dne napadlo, nakreslit mu jeho motorku. Jenže o několik týdnů později byla motorka prodána a koupena nová - dobrá, tak jsem nakreslila i tu druhou. Prý mám ještě auto, ale na to bude zase nějaký ten pátek čas. :)
Zde jsou ty dvě jednostopé krásky ;) (Yamaha XT a BMW GS1200)




*thomas harris - silence of the lambs

9. února 2015 v 16:05 | (Katie) |  books reviews
"Něco vás probudilo. Co vás to vzbudilo? Něco se vám zdálo? Co to bylo?"
"Vzbudila jsem se do tmy a slyšela křik jehňátek."
"Zabíjeli jarní jehňata?"
"Ano."
...
"Pořád se ještě někdy probouzíte, že? Najednou se vzbudíte do studené tmy a slyšíte křik jehňátek?"
"Někdy."
"Myslíte si, že kdybyste chytila Buffalo Billa a Kateřina byla volná, jehňátka by možná přestala naříkat. Pomyslela byste si, že jsou v pořádku, a přestala byste se v noci vzbouzet do tmy a do pláše jehňátek. Je to tak. Clarice?"
"Ano. Nevím. Možná."
"Děkuji vám, Clarice." Dr. Lecter vypadal podivně klidný.
...
Ale tvář na polštáři zrůžovělá v záři ohně, je určitě obličej Clarice Starlingové, a ona spí tiše a sladce v mlčení jehňátek.