"Apa trece, pietrele ramin."

*the fear inside us

16. února 2015 v 17:26 | (Katie) |  on theme
Jednou jsme s profesorem na gymnáziu vedli dost hlubokou debatu o věcech, kterých se lidé bojí, a uvažovali nad tím, jaké jsou nejlepší způsoby zbavování se strachu. Jenže pak jsem byla zaskočena osobní otázkou - "A čeho vy byste se nejvíc měla bát?"
V tu chvíli jsem na něj jen zůstala zírat a před očima mi probíhaly věci a scény, ze kterých (ano musím se přiznat) mám trochu vítr. Jenže pořád jsem z nich nemohla vybrat tu, která by mě děsila nejvíc. Každé bych se dokázala postavit... Sklopila jsem hlavu. Přemýšlela jsem asi dlouho, protože mě najednou vyrušilo - "Jen si to přiznejte," řekl můj profesor a vážně se na mě podíval.
Na co sakra pořád naráží, běželo mi hlavou...
A pak mi to najednou zničehonic cvaklo. Odpověď na tu otázku mě nyní děsila víc, než otázka samotná. Proto když se mě profesor zeptal znovu - "Čeho vy byste se měla nejvíc bát?", vážně jsem zvedla zrak od stolu, podívala se mu do očí a řekla: "Sama sebe."
Přikývl.





Cestou domů ze školy jsem se k tomuhle neblahému zjištění neustále vracela. Nedokázala jsem si připustit, že tahle pravda tu byla se mnou už od jakživa a mě se jí dodneška v sobě dařilo jen dusit. Jenže teď se ta "pandořina skřínka" otevřela a já najednou prohlédla. K čemu je vůbec strach? No přeci k tomu aby člověk překonával určité hranice, aby odmítal určitá dobrodružství, aby se vyhnul závazkům atd. To si dovede představit každý. Ale proč jsem ho doteď chápala jako objektivní záležitost?
Někdo se bojí pavouků, někdo výšek, někdo uzavřených prostor, někdo létání... Podob strachů je mnoho, ale o tom, se kterým jsme celý náš život, aniž bychom si to uvědomovali, nikdo z nás nemluví.

Proč se tedy bojím sama sebe?
Byť se svojí osobností bojuji už několik let, neustále mě překvapuje. Věci, které bych ještě před několika lety nedokázala říct/udělat, jdou najednou bez problémů. Vývoj... Jenže kam až ten vývoj půjde? Zastaví se někdy? Nebo bude neustále bořit hranice mých pošetilých strachů a obav?
Kam mojí duši ještě dovede?
A co když ztratím schopnost sama sebe ovládat?

Bojím se sama sebe, protože nevím, čeho všeho jsem ještě schopná... A bojím se toho, že to nikdy tak úplně vědět nebudu...

Jenže na tomhle všem strachu ze sama sebe je přeci jen něco pozitivního...

Tenhle strach totiž dodává člověku odvahu k činům, které nepřísluší jeho postavení ani jeho věku... k vyslovení vět, na které nemá "koule"... K dosahování stále vyšších a vyšších cílů bez ohledu na to, jak útrapná ta cesta bude...

Tudíž - strach ze sebe sama je zdravý způsob, jak si zvyšovat sebevědomí a odvahu... Stačí ho jen přakonat...

Nesmí se mu propadnout, ale ani ho podcenit...

Je třeba se s ním sžít...


Vaše Katie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

do you like my articles "on theme"?

sure
it could be better
nope

Komentáře

1 Elle Elle | Web | 16. února 2015 v 18:03 | Reagovat

Tohle by mě asi ani nikdy nenapadlo :) Něco na tom bude..

2 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 16. února 2015 v 19:26 | Reagovat

Asi se bojím víc pavouků a výšek než sama sebe.. :D Ale moc hezky napsáno. :)

3 Melia Psyché Melia Psyché | Web | 22. února 2015 v 19:53 | Reagovat

Vždycky jsem říkala, že se nejvíc bojím sama sebe. I když teda strach z pavouků, to je taky fakt dost velkej problém (pro mě). :D
Bojíme se sami sebe, protože uvnitř víme, že jsme schopni úplně všeho.

U mě se ale teď ani moc nedá říct, že bych se toho (totiž sebe) moc bála. Já se těsně bojím vylézt na žebřík, ale tenhle rok se chystám jít na bungee jumping ze 120ti metrů. Ono je všechno možný, ale úplně pokořit strach ze sebe je asi nejtěžší (a hned potom z pavouků).

(Cassie, abracadabracass) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama