"Apa trece, pietrele ramin."

Říjen 2015

*say something...

30. října 2015 v 10:29 | (Katie) |  my music
...I'm giving up on you. I'll be the one if you want me too... but you don't... actually...

Taky jste někdy poznali člověka, kterého jste nikdy nechtěli ztratit, a přesto se to muselo stát? Vím, ptám se hloupě. Stává se to vcelku běžně. Krásné zážitky, spojení duší, vzpomínek, že by vydaly na celou knihu. A přesto přijde chvíle, kdy se musíte rozloučit, jelikož se vaše životní cesty nadobro oddělují - vy jdete na sever a vaše spřízněná duše na jih... (kupříkladu). Každý z nás už to někdy zažil, slabší nebo silnější moment, ale na té síle nesejde. Člověk je prostě tvor společenský a těžko se mu loučí s někým, kdo mu přesně zapadl mezi soubor ozubených koleček, kterým říká "můj život".
Nejhorší ale je, umět se rozloučit sám se sebou, kdy víte, že některá z vašich částí umírá, neb životní vývoj a postavení vaší osoby ve společnosti už jí nedovolují dále žít.
Pro mě bylo třeba těžké dát vale svému dětství. Většinová etapa mého dosavadního život. Dlouhých 18 let, kdy se člověk může považovat za dítě. Jenže až teď po dalších pár letech mi došlo, že je na čase se se svým dětstvím konečně už jednou rozloučit. Už nikdy nebude nic tak bezstarostné, tak krásné a jednoduché, tak prosté... Už nikdy. Konečně mi docházejí ta slova mých rodičů - užívej si, dokud si dítě, jsou to ta nejkrásnější léta tvého života.
Zase jednou měli pravdu a já jim nevěřila. A dětství uteklo jako voda a už se nikdy nevrátí...
Jediné co zůstalo jsou vzpomínky otisknuté do paměti a do fotek...


Vaše Katie


*gothic larp - in the clutches of the raven

22. října 2015 v 18:33 | (Katie) |  occasional diary
Konečně přišel ten čas... a bohužel rychle utekl a zase odešel... O čem je řeč? Říká se tomu Gothic larp a je to vlastně jako návštěva středověku. A to úžasná návštěva středověku. Jde o 4 dny dovolené v jiném světě, na které se člověk těší celý rok. Jenže bohužel čas je zrádný a nemilosrdně ubíhá směrem kupředu. A tak ty dny uplynou tak rychle, že než se nadějete, musíte se vrátit do civilizace a zapomenout na to, že večer budete sedět u ohýnku, popíjet medovinku, ládovat se kousky vepřového, které se kousek opodál otáčí a opéká, vůkol bude čistá tma protrhaná pár pochodněmi, a do uší se vám bude linout příjemné hudba, kterou dnešní rádia už opravdu nezahrají. Prostě jiný svět. Naprosto jiný svět...
Ve zdech krásného Točníku...



*it calls love... 3

2. října 2015 v 13:48 | (Katie) |  my life
"Překvapila jsem, co?"
"To teda jo, ale to všechno jen díky Lukášovi."
"Já vím. Proto ho miluji."
"A já ti to jen schvaluji. Ale nezapomeň - strašně rád poslouchám tvoje příběhy. Málokdo má tak bohatou minulost v takovém věku."
"Ještě pořád jsi neslyšel všechny."
"Co přede mnou ještě tajíš?"
"Toho je..."
"TY JSI HROZNÝ ZVÍŘE!"