"Apa trece, pietrele ramin."

Listopad 2015

*how can we take them seriously...

5. listopadu 2015 v 17:10 | (Katie) |  notions
Už několik dlouhých dní, týdnů, měsíců a roků existuje jedna určitá státní složka, která je víceméně všude pro smích. Přitom je to jeden z pilířů bezpečnosti našeho státu. I přes to si z nich neváháme utahovat, vymýšlet na ně vtipy a když už přijde na setkání s nimi tváří v tvář, neváháme kolikrát ani vtipkovat jim přímo do očí. Nedávno jsem se nad tím zamyslela, co to vlastně mohlo způsobit, že se k nim chováme tak neuctivě. A zaměřila jsem se přitom na určitou podsložku, o které se vtipné příběhy vyprávějí nejčastěji - ano, městská policie.



*david wellington - 13 bullets, 99 coffins and vampire zero

3. listopadu 2015 v 16:19 | (Katie) |  books reviews
Lares se hlasitě zasmál a rozerval svůj červený svetr. Pod ním byl jeho trup jednolitou zvlněnou masou svalů. Bílá kůže, bez ochlupení, bez pórů, škubající sebou nad skrytou hromadou obratlů. Takhle vypadal mnohem méně lidsky. Vypadal spíš jako nějaký druh medvěda albína. Jako divoké zvíře. Jako zabiják lidí...

Všichni upíři byli stejní, to ji přece učil. Mohli začínat jako noblesní a soucitní lidé, nebo jako naprostí mizerové. Jakmile si dali první doušek krve, tak už to bylo jedno - zkazili se. Ztratili svou přirozenost. Jakmile ochutnali krev, chtěli už žít jen kvůli tomu, aby jí získali ještě víc. Chtěli žít navěky...

Tam dole byl takový žár, že ho ve chvíli spálí na popel, o tom nepochybovala. Žár natolik silný, že spálí dokonce i tuhý sval jeho srdce. Je mrtvý. Jameson je mrtvý, pomyslela si, ale tak to nebylo - na konci už to nebyl Jameson. Nezabila Jamesona. Prostě jen zabila dalšího upíra. Skončilo to...