"Apa trece, pietrele ramin."

*fear of my own ideas

21. září 2016 v 17:25 | (Katie) |  on theme
Zastřený pohled... Lesklé nehybné oči zírající do prázdna... Všude kolem nějaké zvuky ale já je nevnímám... Před očima se mi odehrává neskutečný příběh... Takové rychlé kino, bez detailů, jen holá fakta, postavy, děj... Je v tom bolest, utrpení, zoufalství a strach... Můj dech se zpomaluje - už skoro nai nedýchám... Jen sleduji to zvláštní divadlo, které vidím jenom já...Mé oživlé myšlenky... Mých několik oživlých myšlenek, které se záhadným způsobem slévají dohromady a přelévají jedna přes druhou. Nezasvěceným by ten příběh vůbec nedával smysl. Ale já si to všechno prožila a vidím a cítím vše, co zůstává ostatním skryto. Vidím lidi naříkat, ale neslyším jejich pláč. Vidím auta v nekontrolovatelném zmatku jak se zanořují do sebe, ale tříštění skla a mačkání plechů je kdesi v dálce utlumeno na minimum. Vidím ruku jak drží zbraň a míří na člověka, který způsobil bolest... Ale to, jak vystřelí a postavě před hlavní se rozletí hlava, neslyším.
Něco do mě drká, obraz slábne, zatahuje ho mlha... a úplně mizí.
"Heej! Země volá Katie!"
"Ano?"
"Co se ti zase honilo hlavou?"
"Ale jen tak jsem se zasnila..."




"Ty tvoje sny bych někdy strašně rádo chtělo vidět."
"Věř mi, že nechtělo."
"Proč? Je to něco nepřístupného?"
"To asi úplně ne."
"Tak v čem je problém? Nechceš mi ukázat svou růžovou zahradu?"
"Myslíš spíš tu temnou zarostlou zahradu..."
"Počkej, to už se ti zase vrátily ty pesimistické představy?"
"Kdyby jen představy. Všechno o čem jsem kdy přemýšlela nebo se nad tím pozastavila, je teď temné, zlé, kruté a bolestné."
"A to i vcelku veselé příhody?"
"I ty. Ono to třeba začne hezky, ale končí to vždycky špatně."
"A je to tak jen v těch představách nebo tak přemýšlíš i normálně?"
"Sama nevím. I když myslím na hezké věci, v zápětí se mi vybavují i všechny zlé, které jim tu krásou berou."
"A čím to je?"
"Nevím. Asi už jsem prostě taková."
"Nikdy si taková nebyla. Vždycky si byla realistka a proto tě mám taky rádo. Na všechno dobré i špatné jsi se vždycky dívala zrovna tak, jak to bylo. Nikdy jsi nic nezlepšovala, nikdy jsi nic nezhoršovala. Tak co se změnilo?"
"Asi mě dohání má minulost."
"Jaká minulost?"
"Ne vždycky jsem byla hodný člověk. To ostatně moc dobře víš."
"Vím. Mrcha umíš být vskutku ďábelská. Ale to nic nemění na tvé podstatě."
"V těch myšlenkách to tak ale není."
"Nesmíš jim přikládat zas tak velkou váhu."
"Já se snažím. Ale pokud tě pronásledují dnem i nocí, sedm dní v týdnu, moc dobře to nejde."
"Chtělo by to přebýt nějakým vskutku šťastným zážitkem."
"Ale ty já zažívám přeci také."
"Asi jich není dost nebo nejsou tak silné, jak by měli být."
"Možná máš pravdu."
"Tyhle tvoje depresivní období párkrát do roka přijdou. Ale víš co se mi na tobě líbí?"
"Co?"
"Že se s nimi dokážeš vždycky poprat a pak jsi najednou zase ta veselá, klidná a vtipná holka, jako vždycky."
"Asi mě to veselí vždycky na jeden čas dojde."
"No a než se naakumuluje další, musíš si projít jedním temnějším obdobím."
"Asi máš pravdu."
"To si piš, že mám. Neboj. To zase přejde."
"Nejspíš ano."
"A pak budou všechny myšlenky, představy a sny zase klidné a budou končit dobře."
"Otázkou je, jak dlouho to bude trvat."
"Do tý doby se s tím určitě zase zvládneš poprat. Tvoje mysl je úžasná a nikdy si se s ničím nedokázala trápit moc dlouho. Tvůj mozek už tak prostě pracuje."
"Teď je zřejmě na dovolený."
"Ale není. Tvoje duše ale nemůže pořád ty špatné myšlenky zatloukat do své hloubky."
"Zřejmě se moje studna temnoty naplnila po okraj."
"A bude prostě chvíli trvat, než se to zlo zase odčerpá. Dej tomu pár dní. Vsákne se to někam hlouběji a ty pak budeš mít zase nějaký ten čas k dobru pro sebe, než se to zase v tobě nakupí."
"Dejme tomu."
"Věř mi, nikdo tě nezná líp než já."
"To asi ne. Ale teď už bys mohlo zase chvíli mlčet. Chci mít prázdnou hlavu."
"Dobře. Už mizím. Ale nezapomeň, že já tu budu pořád, když bys mě zase někdy potřebovala."
"Já vím. Jako svého alter ega se tě už nikdy nezbavím."
"A chtěla bys?"
"Někdy ano, někdy ne."
"Doufám, že nejsem otravné."
"Teď momentálně akorát prodlužuješ moje trápení."
"Já? Čím?"
"Že nechceš zmizet."
"Vždyť já už jdu."
"Ahoj."
"Opravdu už nic nepotřebuješ?"
"Zmiz už."
"Dobrá dobrá. Už jdu."
"Díky."
"Ale opravdu, kdyby cokoliv, jsem tu."
"TÁHNI!"
"Dobře, dobře."

"Ale kdyby..."
BANG!


Vaše Katie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

do you like my articles "on theme"?

sure
it could be better
nope

Komentáře

1 Myšák Myšák | 4. dubna 2017 v 13:31 | Reagovat

To mám taky...podle mě jsou to zážitky z jiných životů,nebo napojení na lidi kteří ten zážitek májí a ty jim to vytáhneš z hlavy....ale můžu se mýlit :-)

2 Katie Katie | Web | 11. dubna 2017 v 22:02 | Reagovat

[1]: Myslím, že se nemýlíš. Takhle to klidně může fungovat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama