"Apa trece, pietrele ramin."

Říjen 2016

*colours around us

31. října 2016 v 13:14 | (Katie) |  on theme
Zkoušeli jste někdy položit jednoduchou otázku zároveň jak muži, tak ženě? Takovou prostou otázku na barvu. Ne?
Tak doporučuji to někdy zkusit, jelikož je to oprvadu zábava. Hlavně tehdy, když žena začne muži vysvětlovat, že mezi žlutou a oranžovou je opravdu rozdíl, a on jí naopak bude tvrdit, že oranžová je jenom tmavě žlutá.
Jeden takový pár se mi povedlo i trošku rozhádat. Tímto bych se jím chtěla omluvit.
Ale byla to vážně sranda.
Tady je důležité si uvědomit jednu důležitou věc - chlapům na barvách zas až tolik nezáleží. My ženy jsme, co se týče vizuálních barevných podnětů, mnohem citlivější.
A navíc - přiznejme si to dámy, že i naše módní časopisy nás naučili spoustu nových odstínů, kterými teď naše drahé polovičky zbytečně zatěžujeme. A přitom občas ani samy nevíme, o jaké barvě mluvíme...


*the world is only our imagination

28. října 2016 v 16:29 | (Katie) |  on theme
Občas si pohrávám s myšlenkou, jaké by to bylo dívat se na svět cizíma očima. Očima přátel, nepřátel, známých, neznámých, slavných, obyčejných... očima zvířat.
Mám totiž čím dál tím silnější pocit, že tak jak vidím svět já sama, tak ho nemůže vidět nikdo jiný. Třeba že jeden odstín červené je pro mě mnohem červenější, než pro mé přátelé... Nebo třeba hladina vody je modrá, ale pro jiné modrozelená a pro další už zelená.
Kdy je sklenice poloplná nebo poloprázdná, kdy slunce svítí moc či málo...
Každý výjev, který se nám naskytne před obličejem nějak vnímáme. Ale vidí ho někdo stejně jako my samy?


*photography No.11, 12, 13

27. října 2016 v 16:35 | (Katie) |  photographies
Miláček, nejlepší přítelkyně, kámoška do nepohody, někdo kdo Vám nenakecává, že všechno bude dobrý a nechává znít Vaši melancholii skrze své struny. To je moje kytára. Mnoho let jsem snila o modrém dřevu, a když přišel čas si ho pořídit, byla jsem jako v sedmém nebi. Dokonalá barva, dokonalý zvuk. Dokonalý pocit, když Vám něco padne přímo do rukou...
A proto si někdo takový zasloužil umělecké fotografie.
Představuji Vám svou modrou krásku - Ibanězu.






*me, myself and I photoshoot No.4

27. října 2016 v 16:17 | (Katie) |  photographies
Už je to strašně dlouho, co se zde objevili nějaké moje fotky, a přitom jich za tu dobu tolik vzniklo. Třeba konkrétně tenhle photoshoot se nadmíru povedl. Je z loňského podzimu, kdy jsme společně s mou fotokamarádkou zavítali do nedaleké vesničky jménem Mezouň, konkrétně do lesa mezi Mezouní a Kuchařem. Podzimní fotky jsou vždy krásné svou barevností. Proto jsme nevymýšleli nic složitého a nenarušovali fotky výstředním oblečením. Příroda tak mohla mluvit sama za sebe - i když jen v pozadí, ale přeci.



*when your past catch you up

13. října 2016 v 21:00 | (Katie) |  occasional diary
Asi to už jednou potkalo každého z nás. Nebo jednou určitě potká. Život si ubíhá svým vlastním tempem nehledě na to, co člověk udělá a s jakým úmyslem. Dějí se dobré věci, dějí se špatné věci. To je prostě osud a s tím je nemožné bojovat. Co se má stát se prostě stane, ať už dříve nebo později. A pak už jen záleží na samotném člověku, jak se s tím popere. Někdy to zvládne levou zadní, někdy se s tím může trápit několik let. Po určitém čase se ale zahojí všechno. Čas je lék - někdy rychlý a někdy se s tím trochu loudá. V tom už hraje vážnou roli samotná osobnost člověka.
Nejhorší jsou ale pak ty chvíle, kdy už jste si jisti, že je to všechno za vámi a zase se vám dobře dýchá, a najednou - většinou zničehonic - je to všechno zpátky. Všechny vzpomínky, všechny radosti i bolesti, všechen smutek. Sakum prdum velkej balíček minulosti.
Zrovna teď jsem se motala v něčem dost podobném.
Trvalo mi skoro 4 roky, než jsem to všechno dokázala hodit za hlavu a přestat na to myslet. Vymazat to ze současných myšlenek a zahrabat to hluboko ve svojí duši. Zbavit se všeho toho utrpení, smutných výrazů, bolestivých nocí plných nočních můr. Všechno bylo pryč.
A pak, jakoby lusknutím prstů, je všechno zase zpátky... Myšlenky, vzpomínky, zadumané pohledy do nikam. Ta bolest, která už nikdy neměla existovat...
A za všechno může jediná lidská bytost...
To je na tom to nejhorší...