"Apa trece, pietrele ramin."

Duben 2017

*or it's just a feeling

15. dubna 2017 v 23:42 | (Katie) |  my life
Je skoro půlnoc a z kostela zvon mi jasně připomíná, že bych měla jít spát... Vstávám zítra ráno v 5, ale to můj mozek momentálně vůbec nezajímá. Ten má bohužel potřebu jet na plný obrátky, přebírat se v myšlenkách, vzpomínkách a dalších s prominutím ptákovinách, který by s klidem počkali do dalšího rána... Hrabe se v nich celý den a čím pozdější hodina je, tím víc ho to zřejmě baví... A tak jen ležím na zádech, koukám na střešní okno a poslouchám, jak do něj buší dešťové kapky... A přitom se mi před očima odehrávají šílené scénáře, ze kterých mi je místy akorát tak do pláče... Nutí mě vnímat všechny moje vnitřní pocity najednou a dělá mi v tom ještě větší guláš, než to je... Jenže už to dávno není ten čerstvý, vonící gulášek s pořádnou dávkou hovězího a knedlů od maminky... ne... je to spíš blivajz z konzervy, ve kterým se jen přehrabuji vidličkou a nejsem schopná ho strávit... a tak z toho bohužel nic neubývá a jen se to stále dokola zamíchává a zamíchává a přitom je to pořád stejná s*ačka...


*brave enough

12. dubna 2017 v 15:17 | (Katie) |  music
Někdy mám pocit, že některé písničky byly napsané, nahrané a nazpívané přímo pro mě. Že jedním dechem vypráví můj příběh, čerpají z mé duše, z mých vzpomínek a zážitků. A pak skončí a je ticho... všechno mlčí... a já jsem mimo, protože těch pár minut nejsem schopná vnímat nic jiného, než ty libé tóny podmazávající slova, která jakoby napsal sám osud...


Je to něco tak jasného, že se ani nemusím namáhat o tom mluvit... Moc jsem se bál... Bylo nad moje síly ti to říct... A teď už je moc pozdě...
To co jsme měli, bylo nádherné a věř, že jsem to nechtěl celé zničit... A každý den mě teď souží ta nechutná pravda...
Přál bych si, abych tehdy měl víc odvahy tě milovat... mnohem víc odvahy tě milovat...
Zničil jsem všechny zdi, které jsem postavil, ale nikdo tu už nebyl... Nejtěžší věcí bylo vytrvat... A my už teď nevíme, jestli jsme měli...
Ale to, co bylo mezi námi, bylo nádherné a věř, že jsem to nechtěl celé zničit... A každý den mě teď bude soužit ta nechutná pravda...
Přál bych si, abych tehdy měl víc odvahy tě milovat... mnohem víc odvahy tě milovat...


Vaše Katie

*it calls love... 4

11. dubna 2017 v 22:01 | (Katie) |  my life
"Lady?"
"Lorde! Kde ty se tu bereš! Nemáš být náhodou v Londýně?"
"Byl jsem"
"A co to, že už nejsi?"
"Protože jsem tady!"
"Hej!"
"Promiň. Dost fórů. Už mi tam bylo smutno. A hlavně jsem tě chtěl zase vidět,"
"Mě? To nemáš i důležitější přátele?"
"Jenže ti nemají takové poblémy, jako máš ty. Nemám pravdu?"
"Neznám tvé přátele a jejich problémy."
"Ani nemusíš. Mě stačí, že vím, co jsi zač ty."
"Chceš mi to zase připomínat?"
"Ale nechci, ty zvířátko jedno."
"Děkuju..."
"Mám pocit, že mi budeš mít co říct. Že?"
"Už sis udělal tu jasnovideckou živnost?"
"Jen kvůli tobě? To bych brzo zbankrotoval."
"Ale když to na mě vždycky poznáš, tak to musíš poznat i na jiný lidech."
"Ty jsi tak anomální výjimka, že to nejde přehlédnout. Ostatní jsou ostatní. Průměrní lidé."
"A já snad taková nejsem?"
"Ty? Dovol abych se zasmál!"
následoval minutový záchat smíchu...
"Nedívej se na mě tak, vždycky mě tím pobavíš."
"Díky, že jsem ti k smíchu."
"Ale nejsi, víš jak to myslím... Kafe? A řekneš mi při něm, co se děje?"
"Ok."
"Platím."