"Apa trece, pietrele ramin."

*or it's just a feeling

15. dubna 2017 v 23:42 | (Katie) |  my life
Je skoro půlnoc a z kostela zvon mi jasně připomíná, že bych měla jít spát... Vstávám zítra ráno v 5, ale to můj mozek momentálně vůbec nezajímá. Ten má bohužel potřebu jet na plný obrátky, přebírat se v myšlenkách, vzpomínkách a dalších s prominutím ptákovinách, který by s klidem počkali do dalšího rána... Hrabe se v nich celý den a čím pozdější hodina je, tím víc ho to zřejmě baví... A tak jen ležím na zádech, koukám na střešní okno a poslouchám, jak do něj buší dešťové kapky... A přitom se mi před očima odehrávají šílené scénáře, ze kterých mi je místy akorát tak do pláče... Nutí mě vnímat všechny moje vnitřní pocity najednou a dělá mi v tom ještě větší guláš, než to je... Jenže už to dávno není ten čerstvý, vonící gulášek s pořádnou dávkou hovězího a knedlů od maminky... ne... je to spíš blivajz z konzervy, ve kterým se jen přehrabuji vidličkou a nejsem schopná ho strávit... a tak z toho bohužel nic neubývá a jen se to stále dokola zamíchává a zamíchává a přitom je to pořád stejná s*ačka...



Proč já... proč zase já... Copak už jsem netrpěla dost? Copak už jsem ze sebe nevydala potoky slz a mraky bolesti? Co pro mě, osude, ještě chystáš? Máš pocit, že mé síly snad nejdou vyčerpat? To si piš že jdou, a tímhle tempem to nebude trvat dlouho a já budu zase na dně. Jako tenkrát... To už si to nepamatuješ? Byl to nejkrásnější půl rok mýho života, který vystřídaly 4 roky neskutečné a potlačované bolesti...
Mlčíš...

Ale já si na to živě vzpomínám...

Byla to láska na první pohled? Ano, ale pak to bylo peklo... Pamatuji si, jak jsme se toho oba báli, ale jak nás to táhlo k sobě... Jak jsme utíkali jeden za druhým ze svých životů pro to, abychom mohli hodit všechny problémy za hlavu... Jak jsme se báli, co se stane, až se do sebe zamilujeme... Jak jsme to v sobě dusili a vzájemně věděli o tom druhém, že to cítí úplně stejně... A pak ta zeď padla a můj život se změnil...
Jak mě najednou všechno bavilo, jak najednou nic nebyl problém...
Jak jsme řešili budoucnost... stěhování, bydlení, naše budoucí soužití...
Byla jsem připravená se všeho vzdát,abych mohla začít nový život s ním...
A pak... pak mě opustil... pak NÁS opustil...
Zůstali jen oči pro pláč a dvě velká a prázdná místa v mém těle... plná bolesti... plná samoty... naprosté vakuum.

Už si vzpomínáš? Musíš. Protože nedávno se nám povedlo tuhle kapitolu uzavřít.

Potřebovala jsem to. Postavit se tomu tváří v tvář a říct NE! už nikdy víc i kdyby škemral na kolenou... a že to zkoušel! Nechal mě stát samotnou a odešel. Neotočila jsem se k němu zády tenkrát, ale teď už ano. Zavřít, zabouchnout, zamknout na sedum západů a hodit klíče do kanálu.
"Ty oči!"
NE! Už nechci! Nikdy mi v životě nikdo tak neublížil. Zničil mě. Zničil mě pro všechen můj budoucí život a já si tu jizvu na srdci teď musím nést sama.
"Ty smutné oči!"
Osude za co mě trestáš... Vždyť já už kvůli tomu neumím milovat...
"Baví mě, když trpíš..."

Takže proto je tu teď ON?

...

Mlčíš?

...

Tebe to prostě vyloženě baví...

"ANO!"

A za jakým účelem si mi poslal do cesty jeho? Proč je mi tak podobný? Proč cítím to, co cítí on? Proč mě na něj nemůžeš nechat přestat myslet? Proč chceš, aby žil v mých představách? Proč je to někdo, kdo mi tak rozumí? Proč je to někdo, komu já rozumím? A proč mu nedokážu pomoct?
Ty jen chceš, abych mu dala svou duši...
A pak mi ho vezmeš... i s tou duší... a necháš mi zase jen bolestivé vzpomínky...

"Takový už je tvůj osud."

Takový? Takový jaký? Pozdě přicházet do cizích životů? Převracet je naruby? Dávat do toho všechno, i když je to marné? Snažit se ze všech sil o něco, co nemůžu mít? Žít v beznaději? Trpět pro to, aby ostatní mohli být šťastní? Nikdy už nepoznat pravou lásku? Navěky být odsouzená k životu v temnotě a bolesti? Neposral ses?

"Nebo je to taky jen tvůj pocit!"

Jo... Nebo je to prostě jen můj pocit...
Pocit toho, že to co by mě mohlo uděla v životě nadmíru šťastnou už mi někdo zase dávno vzal... A já už se můžu jen vzdáleně koukat na to, jak se mi to míhá před očima, aniž bych v tom hrála významnější roli... Roli, která by mě stála všechno... Ale nahradila by můj smutný život něčím mnohem kouzelnějším...

"Láskou?"

Ne. Porozuměním.


Vaše Katie



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama