"Apa trece, pietrele ramin."

*soul of kings - part 1

18. července 2017 v 22:36 | (Katie) |  soul of kings
Co by se stalo kdyby Václav IV. nebyl takové pako... Co by se stalo, kdyby Zikmund zemřel dříve než Václav... Co by se stalo, kdyby posledním Lucemburkem byla žena... Co by se stalo, kdyby Čechům chtěli vládnout Rožmberkové... Co by se stalo, kdyby...
To vše a mnohem více na Vás čeká v povídce Duše králů, jejíž děj je zasazen do doby panování krále Václava IV., ale za poněkud jiných podmínek. Nechte se vtáhnout do světa fantazie, kdy jednu z klíčových rolí středověké politiky sehraje jedna mladá ženská duše... královská ženská duše.




V dáli za kopci se objevily první náznaky slunečních paprsků, které se začínaly pomalu hrnout nad okolní lesy. Hrad se však stále nořil ve zbytcích nočních stínů bez jediného zvuku. V korunách stromů pokřikovala hladová ptáčata, jejichž rodiče se ještě před rozbřeskem vydali hledat něco do zobáku, a lesní zvěř se pomalu vydávala ze svých doupat na ranní pastvu. Všude panoval klid, jen ve stájích tu a tam zařehtal jeden z hřebců, který se již těšil na nový den.

Král Václav ležel na zádech na loži a díval se do stropu. Pohled mu přebíhal z jedné fresky na druhou. Přemýšlel o dni, který právě dnes nastal. Je očekávána návštěva pána z Rožmberka a jeho tří synů. Budou se probírat nové pozemkové smlouvy a ustanovovat nové dohody o vzájemné výpomoci na královských statcích. Neměl Jiřího z Rožmberka příliš v lásce. I když to byl víceméně tolerantní a spravedlivý člověk a znali se už od dětství, něco mu na něm přesto nesedělo. V jeho očích se vždy značilo něco, co nedávalo Václavovi spát. Cosi, co před ním Jiří velmi dobře ukrýval, a Václav už kolik let toužil zjistit, co to je. Nikdy však na to nebyla vhodná chvíle. Snad konečně bude nyní, když tu má u něj na Točníku strávit několik dní. Třeba pod rouškou noci a s číší vína v ruce Jiří promluví.

Zavřel na chvíli oči, aby si vyčistil hlavu od myšlenek, a zhluboka vydechl. Vstal z lože a přešel k oknu. Kousek ho pootevřel. Sluneční paprsky olizovaly střechy hradu. Bylo na čase začít se chystat na příjezd Rožmberků. Oblékl si dlouhou vínovou tuniku se zlatým lemováním a vydal se ze svých komnat na nádvoří.

První místo, kam vždy ráno mířil, byla kaple. Dveře již byly otevřené. Vždycky při vstupu musel pozvednout oči vzhůru k rozvětveným klenbám. Cítil se tu tak malý a bezvýznamný v té obrovské náruči boží. Vždy boha v duchu trochu proklínal za svůj osu, ale na druhé straně mu děkoval za to, že dostal možnost spravovat zemi, kterou miloval. Vnímal tu obrovskou tíhu povinností a moci, které měl. Ale tady, před tváří boží, byl na tom stejně jako všichni ostatní. Tady byla jeho královská moc k ničemu. Tady panovaly jiné zákony.

Na oltáři už hořela první svíčka. Zapálil další z dlouhé řady čerstvých svící a poklekl k modlitbě. Z okolních stěn na něj shlíželi všichni svatí, ale Václav jakoby jejich pohledy nevnímal. Vnímal jen vůni hořícího vosku a jemné mihotání plamínků. Nechal se obklopovat nedozírným tichem a modlil se. Jakmile zakončil slovem amen, zaregistroval za sebou pohyb. Pomalu vstal a otočil se.

"Dobrého rána přeji, králi," pozdravil ho ihned biskup Petr.

"Dobrého rána i tobě, otče."

"Dnes jsi tu brzy. Nemohl jsi dospat?"

"Pravdu díš. Nevím, co dnešní den přinese a jsem z toho trochu nesvůj."

"Pán rožmberský určitě nebude mít zlé úmysly. Vaše rody spolu vždy dobře vycházely. Obzvlášť za časů vašeho pana otce, císaře Karla," konstatoval Petr a přistoupil blíže ke svému králi. Ten mu symbolicky políbil hřbet ruky.

"To sice ano, ale zrovna s Jiřím jsem si já osobně nikdy moc nerozuměl. Připadal mi vždycky takový tajemný. Na rozdíl od jeho otce Jindřicha, od něj nikdy nevím, co čekat," povzdechl si Václav.

"Věřte, že úmysly rytíře Jiřího byly a budou vždy čestné. Hájí přeci jméno slavného rodu," řekl biskup a položil dlaň na královo rameno. "Vše proběhne v klidu a míru."

"Snad máte pravdu, otče."

"Jistěže. Bůh by nedopustil, aby se vaše rody znepřátelily po tolika letech vzájemného porozumění a tolerance."

"Děkuji, otče, za podporu. Nenechte se rušit při přípravě ranní mše," poklonil se Václav a vyšel z kaple na nádvoří. Cítil, jak ho biskupovi oči sledují. Měl Petra rád. Byl mu nablízku již od dětství, kdy ho na císařský dvůr do Prahy povolal jeho otec Karel. Vždy se mu snažil porozumět a vést ho správným směrem. Kéž by takového mentora měl i jeho zesnulý bratr Zikmund. Nemuselo by to s ním jít tak z kopce.

Slunce už vystoupilo zase o kousek výš a po nádvoří se již pohybovali první poddaní. Služky u studny se králi chvatně uklonily a pokračovaly ve své práci. Rychle jim odpověděl a pokračoval do stájí.

Podkoní ještě podřimoval, ale štolbu slyšel připravovat krmení pro koně. Václav procházel postupně všechna stání, než se zastavil u posledního, které bylo prázdné. Moc dobře věděl, který kůň zde má stát. A bylo mu nad slunce jasné, proč tu nestojí. I přes to se otočil a houkl na štolbu.

"Kde je Béla?" Matěj hluboce zabrán do své práce se neměl k odpovědi. Václav se vrátil přes stáje zpátky k němu a znovu se zeptal, tentokrát hlasitěji.

"Kde je Béla?"

Matěj leknutím nadskočil a zamumlal: "Promiňte, můj pane."

"Ptám se, kde je Béla? Hřebec princezny Kateřiny," optal se ještě jednou, tentokrát už nerudným hlasem. Postojem s rukama v bok působil majestátně a tvrdě. Matěj se vyklonil a nahlédl do zadní části stájí. Poslední stání bylo pořád prázdné. Pohledem se vrátil zpět ke králi a výmluvně odpověděl: "Můj pane, to opravdu netuším."

"Tak ty mi tu lžeš přímo do očí?" zvýšil hlas král.

"To opravdu ne, můj pane. Netuším, kde ten kůň je, ale vím, že tu není."
"Kdy odjela?" pokračoval ve výslechu Václav.

"Ještě za tmy," odpověděl Matěj a sklopil svůj zrak k zemi. Věděl, že král sám moc dobře ví, kde Béla je, a tak nemělo smysl mu zapírat.

Václav si zhluboka povzdechl a již uvolněný prošel za Matějovými zády do sedlovny. Bélovo zlatem vykládané bílé sedlo i s uzdou, které dostala Kateřina k osmnáctým narozeninám, našel viset na svých místech. S udiveným výrazem ve tváři se vrátil do stájí. Matěj mezitím již krmil prvního z hřebců.

"To si nevzala ani sedlo a uzdu?" položil Matějovi další otázku.

"Ne, můj pane. Jen vodící lano a brašny," odpověděl Matěj. Ani nevzhlédl od koryta. Bylo to od něj dosti neuctivé, ale on si to neuvědomoval. Václav stál v uličce, co vedla podél stání, ruce v bok, a pozoroval ho. Měl ho svým způsobem rád. Dostal se do jeho služeb ještě jako malý kluk. Přišel o oba rodiče a tady na hradě ho vychovával hlavně podkoní Jindřich. Odmala ten kluk tíhnul ke koním a nikdo se o ně nedokázal postarat lépe, než on. Václav si vážil jeho služeb, ale nelíbilo se mu, že často kryl prohřešky Kateřiny. S tou to už tak jednoduché nebylo. Byla jediným přeživším potomkem jeho bratra Zikmunda, kterému v jeho poslední chvíli slíbil, že se o ni postará a najde jí slušného ženicha. Jenže v té době ještě netušil, že Kateřina je taková, jaká je. Zikmund ji vychovával spíše jako chlapce. Viděl v ní totiž svou následnici. Všechny jeho další děti zemřeli ještě jako batolata a jen ona dokázala přestát všechny útrapy života. Dával do ní veškeré své naděje.

I když si Václav myslel, že Kateřina byla spíše levoboček, souhlasil s jejím postavením v království. Kromě světlých pronikavých očí ze svého zrzavého otce nezdědila co do podoby nic. Vlasy černé jako uhel, vysoká dobře stavěná postava, hnědě opálená kůže a silné ruce. Jenže ani své matce Markétě podobná nebyla. Ta zemřela chvíli po porodu, tudíž se Zikmund musel o svou princeznu starat již od začátku sám. Markéta byla krásná žena. Václav ji svému bratrovi vždy záviděl. Plavé vlasy, hnědé oči, útlý pas. Když přijeli na Točník Václava navštívit, vždy z ní byl celý dvůr unešen. Kateřina však byla jiná. Svá. Divoká. Příliš temperamentní po Zikmundovi. Vždy si dokázala prosadit svou a nejlépe jí bylo v košili, kožené šněrovačce a kalhotách a v sedle svého hřebce Bély. V šatech jí vídal jen zřídkakdy. Na Točník ji přivezl pár dní po Zikmundově smrti. Tehdy jí bylo čtrnáct let a nebylo s ní vůbec žádné pořízení. Uzavřela se do sebe, s nikým nemluvila a jen se celé dny projížděla okolními lesy. Jedině v sedle se dokázala smát. Kolikrát jel na vyjížďku s ní, aby se ujistil, že nestrádá. Když zjistil, že ji otec naučil všechny rytířské i lovecké dovednosti, nechal jí její volnost.

Po čase se sama začala zajímat o události na královském dvoře a postupem let v ní Václav objevil velice moudrou a laskavou ženu. Častokráte s ní probíral panovnické záležitosti a častokráte k ní chodil pro radu. Vždy mu byla ochotná pomoci. Měla mladistvě svěží pohled na věc, a vždy dokázala najít všechna pro i proti.

Ale zrovna dnes, kdy ji bude nejvíce potřebovat, si zmizí. Nerad vítal hosty sám. Královna Žofie tentokráte odmítla na Točník odjet a zůstala v Praze. Po té, co zemřelo i třetí dítě, které Václavovi porodila, opouštěla Pražský hrad už jen z nejvyšší nutnosti. Pověřil ji tedy alespoň sledováním situace v pražských městech.

"Matěji, až se Kateřina vrátí, ihned ji pošli za mnou."

"Jak si přejete, můj pane," kývl hlavou Matěj a dále se věnoval krmení.

Václav vyšel ze stájí na nádvoří. Slunce začínalo hřát a služebnictvo chystalo vše potřebné na uvítání Jiřího z Rožmberka. Král chvíli pozoroval hemžení na velkém nádvoří, ale nakonec se odebral zpátky do své komnaty. Jen co se usadil do křesla, zaklepal kdosi na dveře.

"Vstupte," odpověděl Václav. Do pokoje vstoupil zadýchaný posel.

"Můj pane," řekl posel popadaje dech v hluboké úkloně.

"Mluv," vyzval ho Václav.

"Rožmberkové právě byli spatřeni před branami města. Za hodinu budou stát před branami," předal zprávu posel a konečně se zhluboka nadechl. Václav se znepokojením přikývl a poslal ho pryč. Nechal si však zavolat purkrabího Matyáše. O nedlouhou chvíli vstoupila do králova pokoje zavalitá postava hradního pána, který se marně snažil skrýt, že před několika okamžiky teprve vstal z postele.

"Rožmberkové tu budou co nevidět," řekl král. "Zavel služebnictvu ať si co nejvíc pospíší s přípravami. Ručíš mi svým plnovousem za to, že vše bude v naprostém pořádku."

"Jak poroučíte, můj králi," poklonil se Matyáš prohrabávající si neupravený vous a chvatně vyběhl z pokoje ven. Dveře se za ním jen tiše zaklaply.

Václav se zhluboka nadechl a vydechl.

"Doufám, že se stihneš vrátit, Kateřino," povzdechl si. "Jedou sem stejně jen kvůli tobě," a začal se oblékat do slavnostního oděvu.
konec první části
Vaše Katie


korektura textu 12.9.2017

pokračování zde

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Myšák Myšák | 20. července 2017 v 11:32 | Reagovat

Hezky napsané. Těšíme se na pokračování.
:-)

2 Katie Katie | Web | 20. července 2017 v 14:59 | Reagovat

[1]: Děkuji :) Pokud vše dobře dopadne, bude pokračování příští týden ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama