"Apa trece, pietrele ramin."

*soul of kings - part 3

22. října 2017 v 0:37 | Katie*G |  soul of kings
Co by se stalo kdyby Václav IV. nebyl takové pako... Co by se stalo, kdyby Zikmund zemřel dříve než Václav... Co by se stalo, kdyby posledním Lucemburkem byla žena... Co by se stalo, kdyby Čechům chtěli vládnout Rožmberkové... Co by se stalo, kdyby...
To vše a mnohem více na Vás čeká v povídce Duše králů, jejíž děj je zasazen do doby panování krále Václava IV., ale za poněkud jiných podmínek. Nechte se vtáhnout do světa fantazie, kdy jednu z klíčových rolí středověké politiky sehraje jedna mladá ženská duše... královská ženská duše.


Co se přihodilo v předchozí části - klikni zde





část třetí

Béla šel krokem po stezce a občas pohodil hlavou. Hříva se mu v ranních paprscích leskla rosou, která mu na ni popadala z korun stromů. Nepotřeboval vést. Tuhle cestu už měl za ta léta naučenou nazpaměť. O pár kroků před ním s čenichem zaraženým do země kličkoval Taron, kavkazský vlk, kterého dostal Zikmund při návštěvě v Sedmihradsku. Po Zikmundově smrti se ho ujala Kateřina, a proto byl nyní Taron jejím mazlíčkem a ochráncem. Každé ráno netrpělivě čekal u jejího lože a těšil se, až se spolu vydají opět na stopu divoké zvěře.

Kateřina seděla zpříma na Bélově hřbetu, na sobě jen zelenou dlouhou tuniku s kápí staženou hluboko do čela, jezdecké kalhoty po otci a na zádech luk a toulec s šípy. Nic víc nikdy nepotřebovala. Přemýšlela o včerejším rozhovoru s Václavem. Strýc byl na ni poprvé za dlouhá léta poněkud ostrý. Dost výrazně jí kladl na srdce, aby dnes ráno nikam nejezdila a zůstala na hradě. Jenže Kateřině se poslechnout nechtělo. Měla ráda ranní vyjížďky se svými dvěma chlupáči a nikdo se jí je nikdy nesnažil vzít. A rozhodně se o ně nenechá připravit ani kvůli Rožmberkům. Na jejich návštěvu se ale vcelku těšila. Vždycky k ní byli milí a s Jiřího syny jako malá trávila hodně času. Byla zvědavá, jak se za těch pár let změnili. Určitě už z nich jsou dospělí muži, kteří mají jiné starosti, než aby se honili s holkou po lese. Na to si musí vystačit sama.

Chytila se pevněji lana, co měl Béla kolem krku, a pobídla ho do rychlejšího kroku. Taron na to zaregoval ihned a začal čenichat ještě intenzivněji. Srnec, jehož pach mu dráždil nos, byl blízko.

Po chvilce museli odbočit ze stezky. Pach srnce byl stále silnější a Kateřina si Taronovi netrpělivosti brzy povšimla.

"Tarone, čekej," zašeptala najednou Kateřina. Zastavili a Taron našpicoval uši. Slyšeli to všichni tři. Srnec byl hned za malou houštinkou, která jim momentálně zastiňovala výhled. Kateřina se tiše postavila na Bélův hřbet, aby nahlédla přes. Byl tam a klidně okusoval velký hříbek, který vykukoval mezi stromy z mechu.

Béla klidně stál, zatímco Kateřina si stáhla ze zad luk a založila do něj šíp. Měla čistý výhled. Stačilo jen zamířit a vypálit. Zhluboka se nadechla, přiložila natažený šíp k oku a tiše jej vypustila směrem k srncovým plecím. Ptačí pírko na šípu ve vzduchu jen slabě zasvištělo, zvíře bolestně kníklo a dalo se ihned na úprk. Šíp, zapíchnutý nad pravou přední nohou ulomilo hned o první strom, který se mu postavil do cesty.

"Tarone, vem si ho!" Vlk bez váhání proletěl houštinou a začal raněného srnce pronásledovat. Kateřina mezitím dosedla zpátky na Bélův hřbet, přehodila luk na záda a vyrazili za Taronem. Béla běžel lehce. Znal tu každý strom a Kateřina ho tak nemusela vést. Jen vnímala jeho pohyby a s koleny zarytými do jeho boků se jen pevně držela.

Srnec mezitím prchal a kličkoval mezi stromy. Taron ho s vyplazeným jazykem zálibně pronásledoval. Nesmí svou paní zklamat. Kořist uhnula z hlubšího lesa směrem k hradní cestě. Taron zareagoval a pro jistotu vyštěkl. Byl to naučený signál a jak Béla, tak Kateřina věděli moc dobře, že zvíře mění směr.

Taron byl ale příliš soustředěný na prchající maso, a při skoku na cestu se srazil s právě procházejícím koněm Jiřího z Rožmberka. Srnec mezi rožmberskou výpravou zmateně prokličkoval a prchl na druhou stranu, jenže před Taronem se začali všichni koně vzpínat a mezi mávajícími kopyty se vlk bál proběhnout. Silně proto zavrčel a Jiřího kůň se se smrtelným výrazem v očích začal nekontrolovatelně kácet k zemi i s křečovitě se držícím jezdcem na hřbetě. Téhle chvilky Taron využil a přeběhl na druhou stranu cesty a následoval krvavou stopu.

Jiří z Rožmberka mezitím tvrdě přístál na zemi hned vedle svého poplašeného koně. Ostatní jezdci náhlé překvapení naštěstí ustáli ale jen z toho důvodu, že hlavní výpad šel přímo na Rožmberka. Jiřík i Jindřich ihned seskočili ze sedel a šli svému otci na pomoc, následováni celou družinou. Jiří je však naštvaně odstrčil.

"Nic mi není!" vyštěkl a začal se oprašovat. František chytl za uzdu otcova koně a snažil se ho uklidnit.
"Co to sakra bylo?" zeptal se Jindřich.

"Možná pes, i když vypadal jako vlk," odpověděl Romžberk.

"Vlk? Jsi si jistý?"

"Snad vím, co jsem viděl, nemyslíš?"

"Tak se hned nečerti."

"Snad nám tohle král Václav vysvětlí. Neokounět a nasedat," zavelel Jiří a nasunul nohu do třmenu.

Jenže v tu samou chvíli, co se odrazil ze země do sedla, vyskočil z křoví u cesty kůň s jezdcem na zádech. Rožmberkův hřebec, který stále ještě nebyl dostatečně klidný, se opět vzepjal a svého nic netušícího jezdce tak zase poroučel k zemi.

Bélu ale náhlá překážka na cestě poplašila také a vzepjal se rovněž. Kateřina naštěstí stihla včas zareagovat a pevně se chytila Bélova krku. Jediný, kdo se tak opět válel v prachu cesty, byl Jiří, kterého už zbrojnoši nestihli v pádu na zem zachytit. Ten, rozzuřený do běla, však ihned vyskočil a začal křičet.

"Co se to tu sakra děje!"

"Co by se jako sakra mělo dít?" odsekla drze Kateřina. Kápě jí na hlavě naštěstí sklouzla a zakrývala jí tak teď celý obličej. Doufala, že jí nepoznají. Došlo jí hned, kdo proti ní stojí. Rozhodně však nestála o to, aby její identita byla odhalena.

"Nejdřív pes a teď ty! Takhle po ránu se po lesích prohánějí snad jedině pytláci!"

"Co si to dovoluješ?"

"Já co si dovoluji? Víš ty, kdo vůbec já jsem?"

"Zaprášený páprda, co se už neudrží ani v sedle svého koně?" odpověděla posměšně Kateřina.

"Co prosím?" rozlítil se Rožmberk a sáhl po meči.

Kateřina neváhala. Nechtěla riskovat, že jí poznají a řeknou vše strýci Václavovi a už vůbec nechtěla riskovat souboj s Rožmberkem. Pobídla Bélu patami a ten vystřelil přes cestu na druhou stranu lesa. Členové výpravy se za nimi jen ohlédli. Rychlost a přesnost, s jakou se jezdec s koněm proplétali mezi stromy, značila jediné - dobře to tu znali a nebyli tu poprvé. Jejich pronásledování Jiří nedovolil.

"Na to teď není čas a ani nejsme na svém. Pokud tu má Václav pytláky, musí se s nimi umět vypořádat sám. Ale rozhodně ho o tom spravíme," řekl Jiří, zasunul zpět do pochvy povytažený meč a konečně dosedl zpět do sedla svého koně.
"Jedeme!" zavelel a vyrazil ostře po cestě ke hradu. Pokud měl předtím špatnou náladu z toho, co je čekalo, rozhodně ji tenhle incident ještě zhoršil.


Jeho synové se zařadili za něj a mlčky jej následovali. Jiřík s Františkem neskrývaly škodolibý úsměv na tvářích, ale Jindřich se tvářil pořád stejně nezúčastněně, jako celou cestu předtím. Nechtěl svého otce uvádět do ještě větších rozpaků, než byl po tomhle trapném výstupu před svými zbrojnoši. Ti se na rozdíl od Jiříka s Františkem snažili úsměvy na svých tvářích potlačit. Věděli, že by je Rožmberk mohl tvrdě potrestat, ale to co se stalo, bylo pro ně víc než úsměvné.
Jiří se mezitím snažil uklidnit. Tohle nemůže nechat jen tak. Byl uražený a zostuzený před vlastními syny a vojáky. Nikdy si nikdo nic takového nedovolil. Až teď takový drzoun! A ještě ke všemu nejspíš sprostý pytlák!

Trochu klidu mu do duše přinesla až vstupní brána s padacím mostem, které se objevila za další zatáčkou. O chvíli později už vjížděli na dolní nádvoří Točníku. Václav čekal u horní brány a jakmile sesedli z koní, vydal se je jak se patří uvítat.


konec třetí části
Vaše Katie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama