"Apa trece, pietrele ramin."

notions

*ageing

14. července 2017 v 15:01 | (Katie)
S větou "já už se důchodu nedožiju, a ani nechci" se v posledních dnech, týdnech, měsících a letech potkávám poměrně často. Nejednou jsem ji možná vyslovila i já sama. Plně a vědomě. O něčem to svědčí... prodloužení produktivního věku tomu také zrovna nepřidává, a tak si čím dál tím víc lidí myslí, že budou pracovat, dokud nezemřou. Ale tak to přeci nemůže být. Život není jen práce, práce a zase práce... Člověk se nenarodil proto, aby nadosmrti hákoval a pobíral za to lesklé mince a šustící papírky. Ne... Člověk se narodil proto, aby žil, a i když si to mnoho z nás myslí čím dál tím méně, já si to začínám myslet čím dál tím více. Ano, budu sice pracovat několik desítek let, ale také hodlám žít několik dalších desítek let a rozhodně se nenechám uplácat prací. Život nám byl dán je jeden a i když to tak nevypadá, práce a peníze prostě nejsou všechno. A rozhodně ani v důchodu život nekončí...



*two kinds of people

9. června 2016 v 15:48 | (Katie)
Vždycky jsem si myslela, že určité zlozvyky mám jenom já, protože lidé okolo mě dělají pravý opak. Jenže stačilo se pořádně rozhlédnout a najednou jsem přišla na to, že tomu tak úplně není. Celý svět se totiž v určitém slova smyslu rozděluje vždy na dva typy lidí. Nechci nikoho škatulkovat, ale když jsem se o tom bavila s přáteli, přišli jsme na to, že každý z nás do nějaké takové škatulky zapadá. Jedni z nás se v určitých situacích chovají tak, druzí v té samé onak. A když přijde na jinou situaci, škatulky se vysypou, promíchají a znovu uspořádají.
A poté jsem narazila na pár vtipných obrázků, které tomuto přesně odpovídají. A musela jsem se smát. Obzvlášť, když jsem si při každém obrázku vybavila člověka ze svého okolí, který je můj pravý opak.



*how can we take them seriously...

5. listopadu 2015 v 17:10 | (Katie)
Už několik dlouhých dní, týdnů, měsíců a roků existuje jedna určitá státní složka, která je víceméně všude pro smích. Přitom je to jeden z pilířů bezpečnosti našeho státu. I přes to si z nich neváháme utahovat, vymýšlet na ně vtipy a když už přijde na setkání s nimi tváří v tvář, neváháme kolikrát ani vtipkovat jim přímo do očí. Nedávno jsem se nad tím zamyslela, co to vlastně mohlo způsobit, že se k nim chováme tak neuctivě. A zaměřila jsem se přitom na určitou podsložku, o které se vtipné příběhy vyprávějí nejčastěji - ano, městská policie.


*windy evening

12. listopadu 2013 v 9:57 | (Katie)
jeden větrný večer v parku...

Stíny rostlin se ke mě plazí jako hadi, zatímco rozvrzaná dřevěná lavička mě svádí pohledem šelmy. Dlažba se vlní jako moře, a i tak podobně šumí v záchvěvech větru. Košatý strom ke mě sklání svou hlavu tak jako čáp, který chce vylovit žábu z tůňky. Vztahuje ke mě své dřevěné paže jako malé dítě, který chce nést v náruči. Chce mě obejmout a přitáhnout si mě k tělu. Vítr mi zafouká kolem uší a všechno, co není přibité, letí ke mně jako k magnetu. Nestíhám všemu uhýbat a jedna z větví mě bere přes hlavu obuškem. Nastává bezvědomí...


Vaše Katie

*winter is coming to us

15. října 2013 v 22:02 | (Katie)
zimní asociace... už jen pár měsíců a je to tu...

Je ráno a budík mi díví jasně najevo, že je čas opustit teplo postele. Pokoj je lehce osvětlen malým plamínkem, který jako jediný měl dost sil na to, aby přestál noc v krbu. Při pohledu z okna se mi ale zkřiví obličej. Čerstvý sníh opět zahaluje celé okolí a silničáři pochopitelně opět nedorazili. Navlékám si proto na sebe svůj cibulový obleček z nespočetných vrstev oblečení a vyrážím s hrablem v ruce do mrazivého rána.
Bojuji s těžkou vrstvou sněhu, která mi křupe pod nohama, a od neustálého tlačení hrabla mě začínají pěkně bolet záda. Nakonec se mi ale daří prohrabat si cestičku k auto. To je ve třiceticentimetrové závěji a na střeše má stejně vysokou čepičku. Po chvilkovém boji s dveřmi mě nakonec pustí dovnitř, kde vylovím smetáček a škrabku.
Neustálý pohyb zvyšuje mou tělesnou teplotu, a tak odhazuji nejsvrchnější vrstvu. Při škrábání okna se ale ozvou zmrzlé prsty, kterým se v mokrých rukavicích už přestává líbit. Holýma rukama mi jde práce ale mnohem hůř, a tak rezignuji na snahu vysvobodit svého čtyřkolového mazlíka z bílé peřiny.
Při cestě do tepla domova mi na nose přistane sněhová vločka. Natáhnu před sebe dlaň a nechám na ní rozpouštět padající sníh. Zvednu hlavu k nebi a zašeptám si: "Všechno nejlepší k narozeninám, Katie..."


vaše Katie

*my gothic neverland

7. října 2013 v 12:48 | (Katie)
Jedno krátké líčení na téma země nezemě. Poslední dobou tíhnu trochu více středověce, což bude v následujícím textu i značně pocítit.


Je těsně před východem slunce. Okolní lesy zahaluje tma, která se však pomalu chystá k odchodu. Podzimní krajina se pomalu probouzí k životu. Šířící se vůně čerstvě pokáceného dřeva je doprovázená zpěvem ptactva, které se usídlilo v korunách statných borovic. Mlžný opar nad lesem schovává celou okolní krajinu pod svá bílá ochranná křídla. Jeho moc však končí těsně před hradbami hradu. Vykukující slunce se již dalo do olizování hradebních zdí a ty v jeho síle září do všech stran a ohřívají tak své kamení.
Sluneční linie stoupá však stále výš a výš. O teplo se již dělí nejen s hradbami ale i s vnitřními zdmi. Všechny se začínají probouzet z nočního spánku. Chlad, který pojaly, se vytrácí a jemně mlží okolo nich. Železná vstupní brána se v paprscích slabě třpytí a s postupující sluneční silou začíná pouštět slzy nočního mrazíku. Stráž u brány se již nemůže dočkat, až jim brzké jitro pohladí tvář. Noční služba byla dlouhá a mrazivá a jejich zkřehlá těla potřebují alespoň trochu zahřát.
Pohled na okolní krajinu zdá se být stále radostnějším. Slunce se již dostalo na tolik vysoko, aby proniklo až do spadaného jehličí v hlubokých lesích. V záři těchto paprsků se jen sem tam mihnou paroží jelenů, kteří se vydávají na pastvu.

Celý kraj se probouzí z hlubokého spánku. Z hradní kaple je slyšet zvonění a obyvatelé hradních zdí jdou pokračovat v práci, od které je vyrušil včerejší západ slunce.

Vaše Katie
 
 

Reklama