"Apa trece, pietrele ramin."

on theme

*you know who... my ladylove

11. listopadu 2016 v 14:42 | (Katie)
"...znal jsem jí. Byla neskutečná. Ty oči, ty vlasy, ten zadek. Černovlasá bohyně. I když jsem ji poznal relitvně mladou, za ty roky, co jsme se vídali, vyrostla v nádhernou ženu. Na správných místech se zakulatila, vytáhla se do výšky. Ale ty oči zůstaly stejné. Nepamatuji si, jestli byli zelené nebo šedé, ale na tu jiskru, co se v nich skrývala, na tu nezapomenu do smrti. Stačil jediný pohled zpod hustých řas a patřil jsem jí. Nešlo odolat. Musel jsem po ní neustále toužit. Ve snech jsem si představoval, jak svírám v náruči její perfektní tělo a mazlím se s ním; jak líbám její plné rty a rukou projíždím skrze její dlouhé černé vlasy. A pak když k tomu konečně došlo a já si mohl vzít všechno co mi nabízela, cítil jsem se jako v sedmém nebi. Něco takového jsem prostě ještě nezažil. Bylo to tak intenzivní, tak vzrušující, tak nabíjející! Ta její syrová divokost... Jako když pustíte šelmu z řetězu, na kterém je přikována za trest. Bylo to tak přirozené. A co dovedla svojí pusou! Na to, co mám už vše za sebou během svých let, tak musím přiznat, že jsem něco takového ještě nezažil.
Ale nejenom ta tělesnost byla nádherná, ale i ta její duše. Byla tak odlišná od všech těch husiček, co znám. Měla svoje vlastní názory, vlastní rozum, vlastní přístup. A vším se lišila od typické ženy. A přesto byla tak hrozně zkažená. Proto jsem jí tolik chtěl. Nevím doteď, co viděla ona na 40ti letém dědkovi..."
"A kde je teď, že o ní mluvíš v minulosti?"
"Odešla. Nemohl jsem se s ní už dál vídat."
"A kdo to byl?
"Ty víš kdo... moje milenka"

*colours around us

31. října 2016 v 13:14 | (Katie)
Zkoušeli jste někdy položit jednoduchou otázku zároveň jak muži, tak ženě? Takovou prostou otázku na barvu. Ne?
Tak doporučuji to někdy zkusit, jelikož je to oprvadu zábava. Hlavně tehdy, když žena začne muži vysvětlovat, že mezi žlutou a oranžovou je opravdu rozdíl, a on jí naopak bude tvrdit, že oranžová je jenom tmavě žlutá.
Jeden takový pár se mi povedlo i trošku rozhádat. Tímto bych se jím chtěla omluvit.
Ale byla to vážně sranda.
Tady je důležité si uvědomit jednu důležitou věc - chlapům na barvách zas až tolik nezáleží. My ženy jsme, co se týče vizuálních barevných podnětů, mnohem citlivější.
A navíc - přiznejme si to dámy, že i naše módní časopisy nás naučili spoustu nových odstínů, kterými teď naše drahé polovičky zbytečně zatěžujeme. A přitom občas ani samy nevíme, o jaké barvě mluvíme...

*the world is only our imagination

28. října 2016 v 16:29 | (Katie)
Občas si pohrávám s myšlenkou, jaké by to bylo dívat se na svět cizíma očima. Očima přátel, nepřátel, známých, neznámých, slavných, obyčejných... očima zvířat.
Mám totiž čím dál tím silnější pocit, že tak jak vidím svět já sama, tak ho nemůže vidět nikdo jiný. Třeba že jeden odstín červené je pro mě mnohem červenější, než pro mé přátelé... Nebo třeba hladina vody je modrá, ale pro jiné modrozelená a pro další už zelená.
Kdy je sklenice poloplná nebo poloprázdná, kdy slunce svítí moc či málo...
Každý výjev, který se nám naskytne před obličejem nějak vnímáme. Ale vidí ho někdo stejně jako my samy?

*fear of my own ideas

21. září 2016 v 17:25 | (Katie)
Zastřený pohled... Lesklé nehybné oči zírající do prázdna... Všude kolem nějaké zvuky ale já je nevnímám... Před očima se mi odehrává neskutečný příběh... Takové rychlé kino, bez detailů, jen holá fakta, postavy, děj... Je v tom bolest, utrpení, zoufalství a strach... Můj dech se zpomaluje - už skoro nai nedýchám... Jen sleduji to zvláštní divadlo, které vidím jenom já...Mé oživlé myšlenky... Mých několik oživlých myšlenek, které se záhadným způsobem slévají dohromady a přelévají jedna přes druhou. Nezasvěceným by ten příběh vůbec nedával smysl. Ale já si to všechno prožila a vidím a cítím vše, co zůstává ostatním skryto. Vidím lidi naříkat, ale neslyším jejich pláč. Vidím auta v nekontrolovatelném zmatku jak se zanořují do sebe, ale tříštění skla a mačkání plechů je kdesi v dálce utlumeno na minimum. Vidím ruku jak drží zbraň a míří na člověka, který způsobil bolest... Ale to, jak vystřelí a postavě před hlavní se rozletí hlava, neslyším.
Něco do mě drká, obraz slábne, zatahuje ho mlha... a úplně mizí.
"Heej! Země volá Katie!"
"Ano?"
"Co se ti zase honilo hlavou?"
"Ale jen tak jsem se zasnila..."

*guardian of our time

20. září 2016 v 13:14 | (Katie)
Doba Blanických rytířů či Svatého Václava už přeci jen trochu utichá. Nebo, abych byla přesnější, spíš už dávno mlčí. Byly to strážci své doby, ale tak trochu jsou našimi strážci i dnes. Vždyť kdo by si nepamatoval pověst o rytířích, kteří i se svými koňmi spí v mohutné hoře Blaník, a čekají jen na svou příležitost, aby mohli bránit naši drahou vlast.
Svatý Václav poté bdí nad největším pražským náměstím a jako český patron vyčkává až bude jeho síly zapotřebí. Bohužel si myslím, že kdyby mohl, nakop by koně do slabin a zdrhnul. Protože tohle už dávno není ten národ, který by on chtěl chránit. My sami si totiž už svých strážců nevážíme... A proto i Blaničtí usnuli nejtvrdším spánkem a nehodlají z něho býti rušeni.


*who am I?

19. září 2016 v 14:40 | (Katie)
milovaná holčička, chytrá dcerunka, miláček, beruška, brouček, šprt, sportovkyně, lenoch, spáč, nadějná studentka, krásná ženská, modelka, fotografka, malířka, zpěvačka, kytaristka, klavíristka, hasička, vysokoškolačka, basketbalistka, atletka, lukostřelkyně, koňařka, kuchařka, cyklistka, pařmenka, milovnice knih, závislák na hudbě, člověk s problémy s pamětí, kuřačka, pivařka i vinařka, milující a vášnivá žena, snílek, romantik, jednadvacítka, starší sestra, řidička, milovnice dobrého jídla, ambiciózní bojovnice, neochotná vzdát se, mlátička, kouzelnice s českým jazykem, střelec, nespoutaná duše, vodomilka, lovkyně pavouků, milovnice Drákuly, noční tvor, mechanička, technička, slepoň nosící čočky, ateistka, pička Coly Zero, pokušitelka osudu, přirozeně inteligentní, Sparťanka, skromná milenka, citlivka, modromilka a narozená ve špatné době...

to všechno a mnohem víc jsem já



Vaše Katie

*from generation to generation

22. května 2015 v 14:40 | (Katie)
Rodiče, prarodiče, praprarodiče, prapraprarodiče, praprapraprarodiče, prapraprapraprarodiče... dinosaurus, ještěrka, mlok, žába, pulec, prvok, cosi ee kdysi dávno...
Vždycky mě zajímalo, odkud se tu na světě vzala zrovna moje rodina. Okud se vzalo naše příjmení, zdalipak nejsme z nějakého šlechtického rodu, zda jsme od nepaměti žili v Čechách nebo se sem dostali při stěhování národů, jestli jsme třeba vážně z nějakého masožravého dinosaura... ale otázka, na kterou bych hledala odpověď ještě mnohem déle, by byla - co je to hlavní, co se v naší rodině přenáší z generace na generaci a bylo tu s námi odjakživa??


*the fear inside us

16. února 2015 v 17:26 | (Katie)
Jednou jsme s profesorem na gymnáziu vedli dost hlubokou debatu o věcech, kterých se lidé bojí, a uvažovali nad tím, jaké jsou nejlepší způsoby zbavování se strachu. Jenže pak jsem byla zaskočena osobní otázkou - "A čeho vy byste se nejvíc měla bát?"
V tu chvíli jsem na něj jen zůstala zírat a před očima mi probíhaly věci a scény, ze kterých (ano musím se přiznat) mám trochu vítr. Jenže pořád jsem z nich nemohla vybrat tu, která by mě děsila nejvíc. Každé bych se dokázala postavit... Sklopila jsem hlavu. Přemýšlela jsem asi dlouho, protože mě najednou vyrušilo - "Jen si to přiznejte," řekl můj profesor a vážně se na mě podíval.
Na co sakra pořád naráží, běželo mi hlavou...
A pak mi to najednou zničehonic cvaklo. Odpověď na tu otázku mě nyní děsila víc, než otázka samotná. Proto když se mě profesor zeptal znovu - "Čeho vy byste se měla nejvíc bát?", vážně jsem zvedla zrak od stolu, podívala se mu do očí a řekla: "Sama sebe."
Přikývl.


*pensioners

10. července 2014 v 16:33 | (Katie)
Jsou to lidi jako všichni ostatní, ale přitom se tak někdy nechovají. Vyžadují speciální pozornost a péči, kterou s postupem věku potřebují čím dál tím častěji. V hromadné dopravě se domáhají míst k sezení, na poště nebo u doktora se vás snaží předběhnout, protože máte mladší nohy a vydržíte to. A přitom dokáží celé dny bloumat po supermarketech a hledat, kde je nejlevnější máslo...

*esotericism

25. června 2014 v 18:03 | (Katie)
Esoterika, esoterismus... Pochází z řečtiny, ale co se za tímto slovem ve skutečnosti skrývá? Možná působí mile, na někoho možná nedůvěryhodně, ale potkáváme se s ním každý den a ani si to nemusíme uvědomovat. O čem že tedy bude řeč? Esoterismus je označení pro vědomosti určené pro úzký okruh uvědomělých, intelektuálně vyspělých nebo privilegovaných lidí. Působí to trochu snobsky, že? Ano... Jde vlastně o něco tajemného, co je pro nezasvěcené skryté a jen ti vyvolení to mohou vědět a seznámit se s tím. Ale opravdu?


*filip topol

25. června 2014 v 16:59 | (Katie)
Je tomu už rok, co nás opustila významná osoba českého undergroundu. Psí voják, skladatel, textař, zpěvák a pianista. Česká scéna tehdy přišla o jednu z velmi svérázných a velmi zvláštních osobností. Řeč je o Filipu Topolovi, do roku 1989 fungujícího na hraně mezi zákazy a povoleními. Říkalo se mu "rockový šansoniér" a jeho projev bude ještě dlouho nezapomenut...


*hangover

24. června 2014 v 13:15 | (Katie)
Kocovina... "Nemoc", kterou si jednou projde každý. Nesnesitelná bolest hlavy, amnézie, sucho v krku, žaludek na vodě. To všechno k tomu patří. A já mám pro vás právě jeden takový kocovinový příběh, inspirovaný reálným životem... Mým vlastním...

*gypsies

24. června 2014 v 11:59 | (Katie)
Jde o etnikum, které má své kořeny v Indii. Jenže v dnešní době je můžeme najít na tolika jiných místech. Španělsko, Francie, Řecko, Bulharsko a samozřejmě Česká republika. Dokonce ale i USA. Po Evropě kočují již od středověku a díky své přizpůsobivosti jsou schopni se usadit kdekoliv. Začlenění se do společnosti je ale možná v současné době trochu problém. Zejména je to cítit tady u nás - v Čechách. Jsou sociálně vyloučeni z naší společnosti a s tím se nese spousta dalších faktů - nízké vzdělání, vysoká nezaměstnanost a kriminalita. Ale ne všichni jsou přeci tak špatní a nelze tak podle jednoho jedince soudit celý národ. Nebo snad ano?

*flood

23. ledna 2014 v 21:58 | (Katie)
Mám s články na téma týdne hrozné zpoždění... Vím to. Ale ne vždy je čas a nálada psát. Ale moc dobře víte, že je takhle zpětně dopisuji. A snad se mi jednou povede dopsat všechny :) Je to pro mě výzva. I když mnohem větší je si na to psaní najít trochu času.
Protentokrát se mi pod ruce dostalo téma loňských povodní. Zakusila jsem jejich sílu z trochu jiného úhlu, než je zvykem, a ráda vás s ním seznámím. Dobrovolnictví... V ohozu dobrovolného hasiče se brouzdáte zatopenými zahradami a snažíte se ze všech sil pomoci tam, kde je to potřeba. Jenže máte jen jedny ruce a škod, které voda napáchala, jsou spousty. Vše je zničené, bahno se dostalo i do nejmenších skulin. A já jen procházím chatovou oblastí v Řevnicích se snahou rozdat sílu a pozitivní myšlenky všem, kteří to potřebují.



*when december started

10. prosince 2013 v 10:10 | (Katie)
Pro mnohé z nás je prosinec symbolem vánoc, začátku zimy, prvního sněhu či konce roku. Pro mě je prosinec jen shon, nakupování dárků, na které člověk nemá tolik peněz kolik by chtěl; brodění se v rozbředlé břečce, které se sníh opravdu říkat nedá či symbol testovacího období ve škole. Kouzlo Vánoc mě nezasáhne dříve než večer 24. prosince a o několik hodin později mě záhy opouští. Už několik let mi na Štědrý den chyběl čerstvě napadaný sníh, ta klidná vánoční pohoda u pohádek s tácem cukroví na klíně. Asi už jsem zestárla...


*dabing or subtitles?

12. listopadu 2013 v 21:23 | (Katie)
Dabing, titulky, dabing, titulky... Obojí má svá pro i proti. A ta se liší u každého člověka. Nechci nikomu nějak ukřivdit, ale přijde mi, že titulky preferují spíše vzdělanější lidé. Pro ty, kterým nebylo příliš z hůry dáno, je jednodušší poslouchat a vnímat děj, než si nechat rušit obraz nějakými písmenky. Ale možná, že je to i trochu jinak...

*season of asparagus

24. září 2013 v 16:29 | (Katie)
Nevím proč, ale vždycky jsem si myslela, že asparagus je nějaká nejspíš hezká a drahá kytička. Ale nikdy mě nenapadlo, že je to něco tak odporně primitivního jako chřest... Téhle nejspíš zelenině se už kolik let vyhýbám obloukem a zatím úspěšně. Ta chuť, ta vůně, ten vzhled... Prostě mě to nějak odrazovalo už od počátku. Ale když jsem se díky tomuto tématu týdne (Chřestová sezóna - květen 2013) nakoukla pod chřestové kořínky, docela mě tahle rostlinka překvapila. I přes její schopnosti a bonusy jí ale jíst nehodlám... Mám se ráda a opravdu nejsem králík ;)


*mr. president

17. září 2013 v 17:39 | (Katie)
I když už je dávno po volbách a téma týdne "Miloš Zeman" je už poněkud mimo mísu, i tak se k tomu chci zpětně vyjádřit. Poprvé jsem totiž nějak více prožívala volby. Otevřeně přiznávám, že se stavím na stranu AntiMiloš. Mým favoritem byl je a bude Kája Schwarzenbergů.
Nevím proto, co se tehdy stalo... Chápu všechny pro i proti obou kandidátů, ale i když tomu přistoupím čistě nezaujatě, nemůžu smýšlet po Milošovsku... Vždyť ho nikde v okolních zemích nemá nikdo rád... A přesto zvítězil...
A to to všechno začalo jako nevinný vtip, kdy se sešli Čech, Žid, Rakušan, Japonec a Avatar... Nic proti, ale označení Čech se mi sem opravdu nehodí... Spíše Moravák. A nic ani proti Moravě... Ale zejména kvůli jejím hlasům se teď musí Pražský hrad tetelit pod zadkem "kamaráda z Vysočiny".

*legalization

26. srpna 2013 v 14:48 | (Katie)
Ó ano, vím, že články na téma týdne hrozně zanedbávám a jsem několik měsíců pozadu. Jenže při mém pracovním vytížení mám málokdy čas na to, abych strávila dvě hodiny psaním nějakého delšího a smysluplnějšího článku. Pokaždé se ale najde alespoň malá skulinka v mém nabitém denním programu, a vznikne další článek do sbírky. Ten dnešní se týká legalizace marihuany. Je to téma, které je omýlané ve společnosti již několik let. Když už je na cestě nějaké řešení, vždycky se najde někdo, kvůli komu se musí začínat od začátku. Přičemž prostě nechápu, proč to nemůžou povolit. Marihuana není zas takové zlo jako ten prachbídný alkohol (to vám dokáži i v následujících větách). Jen se podívejte na Holanďany jak jsou spokojení. Trávu tam koupíte na každém rohu a je jen malé procento lidí, kteří by to u nich vůbec nezkusili. A umřel na předávkování už někdy někdo, ptám se? Ne, nezemřel - odpovídám si. Tak v čem je jádro pudla?

*time goes faster

9. srpna 2013 v 12:12 | (Katie)
Ještě včera byl prosince roku 1994 a já poprvé spatřila světlo světla. Ještě včera byl rok 1998 a šla jsem poprvé do školky a poznala své nejlepší kamarády. Ještě včera byl rok 2001 a poprvé jsem usedla do školní lavice. Můžete mi prosím prozradit, kam ten čas tak letí?




Pořád se ohlížím za rokem 2010, který byl takovým prvním zlomovým rokem mého života. Končila éra základní školy, přišly první lásky. Přišlo gymnázium a sním nové tváře. Stala se ze mě dobrovolná hasička.

Další zlomový rok, který mi ještě na rameno občas zaťuká, je rok 2012. Život mě zkoušel na každém kroku. Dával mi ránu za ránou a já se vždycky zvedla ze dna a šla dál. V září jsem nastoupila do práce a začala si sama vydělávat. Změnil se mi pohled na svět a celkové myšlení opustilo svět magora puberťáka. Začala jsem dělat autoškolu, k vánocům dostala svoje první auto. Ještě před Vánoci jsem dosáhla vysněných osumnácti let. Játra a ledviny se otřásly vlnou legálně pitého alkoholu. Silvestr mi pak pomohl zapomenout na osudný rok 2012, který byl neskutečně těžký jak po fyzické stránce, tak i po té psychické. Tehdy jsem totiž začala chodit do baru "na jedno" a dost jsem se rozkouřila, protože cigarety byly vcelku dobrý lék na poničenou psychiku.

Počátek roku 2013 ale také nebyl zrovna růžový. První světlo přišlo, když jsem byla přijata do výjezdové jednotky sboru dobrovolných hasičů a splnil se mi tak můj sen. Druhé světlo se pak rozsvítilo 22. února, kdy jsem mohla oficiálně vyrazit do ulic na čtyřech kolech mého úžasně červeného auta, a uklidňovat se tak dlouhými projížďkami po okolí.

Následné měsíce tohoto roku však už začali chytat růžový nádech. Přišel totiž vztah, na který jsem dlouho čekala, a ve kterém jsem už dlouhý čas velmi šťastná.
Po jeden rok také sdílím svoje životní problémy s nejlepší kamarádkou a nemůžu si to vynachválit.
Oba, jak kamarádka tak přítel, stojí při mě ať se děje co se děje.
Ale čas spěje dál.

Jsme za polovinou roku 2013 a i prázdniny se pomalu chýlí ke konci. Čeká mě poslední rok na střední škole, který je spojený s maturitou a přijímačkami na vysokou. Všechno už mám promyšlené. Vím, že to bude těžké a budu se muset pořádně snažit, ale pro splnění svých cílů udělám cokoliv. Navíc - mám přece kolem sebe své milované, o které se mohu vždycky opřít.

Ten čas uběhl opravdu nechutně rychle. Najednou jsem dospělá a musím začít přemýšlet úplně jinak.
Když vidím ti mladší ročníky všude po městě, říkám si, co z nich jednou bude. Jsou ještě horší než jsme byli my... Přijdu si jako z poslední normální generace.

Tak rychle to plyne... Už jen 144 dní a nastane rok 2014 - obrovská zkouška mého těla, mé mysli, mé duše...

Držte mi place, ať si splním své sny a i přes ukrutnou rychlost času dosáhnu svého kýženého cíle.

Vaše Katie

*three dots?

27. července 2013 v 0:21 | (Katie)
...
a poslední dobou čím dál tím častěji. Člověku prostě občas dojdou slova a neví jak dál. V psaném projevu jsou tři tečky jasným signálem. Ale najít stoprocentní grimasu, která by se s nimi dala spojit? To už je panečku kumšt. Můžou totiž značit rozčarování, smutek, prázdnost hlavy a tak dále... Sakra! Řekla jsem si, že ty prokleté tři tečky použiji jen na začátku a už mi to zase ujelo. Je to podobný mor, jako smajlíci. Bez nich bych si svoji komunikaci taky jen těžko představila. Stejně jako bez teček. Občas se totiž i v těch třech ťuknutích do klávesnice skrývá mnoho.

*why only just me?

26. července 2013 v 12:37 | (Katie)
Myslím si, že každý člověk si alespoň jednou v životě položil otázku - proč zrovna já? Ale kolikrát se na to našla odpověď? A kolikrát si na to byl schopen odpovědět člověk sám? Vysoká úspěšnost to asi není... Ale jak je to možné? Říká se, že jsme vyspělá rasa, chytrá generace. Proč si nedokážeme odpovědět na tak banální otázku? Vždyť jsme přeci tak uvědomělí!?

*blossom

17. července 2013 v 22:21 | (Katie)
Každý den, když přijdu domů a otevřu dveře svého pokoje, můj pohled sklouzne k obrovské váze, která se jen hemží různými sušenými kvítky, nejčastěji však bílými růžemi. Ty jsou mé nejoblíbenější a dokáži náležitě ocenit, pokud mi je někdo daruje. Nejstarší sušence, která z vázy trčí, je už něco přes rok. A stále dokáže potěšit mé oko. Proto radím všem kamarádkám, které od svých přítelů dostanou růže, aby je nechali ve váze tak 2-3 dny a poté je zavěsily hlavami dolů a nechali usušit. Mohou se pak z rostlinek těšit mnohem delší dobu než normálně. Stejně jako já.


*impatience

15. července 2013 v 21:52 | (Katie)
Každý z nás touhle "nemocí" občas trpí. Ať už je to spojené s překvapením od přátel, rodiny, nebo jen s prostým čekáním na autobus. Nedočkavost nás provází životem již od narození. Spolu s ní přicházejí i časem zajeté zlozvyky, jako je například klepání nohou na místě, bubnování prsty do stolu, neustálé koukání na hodinky nebo nesnesitelné opakování fráze: "Tak co to je? Prozraď mi to!"
Existuje vůbec způsob, jak se nedočkavosti zbavit? Nebo jen musíme trénovat naši trpělivost a odvádět svou pozornost k jiným věcem, abychom nemuseli myslet jen na to "překvapení"?
Pár možností mě právě napadlo.

*darts

3. července 2013 v 12:51 | (Katie)
Nevím nějak, kde začít. Vím, že tohle téma týdne už bylo před dvěma měsíci, ale rozhodla jsem se, že dopíši články na všechny témata týdne, které jsem propásla. Čeká mě jich opravdu dost, tak uvidíme, jak rychle to zvládnu :D

Šipky... Pojem, který se pojí s mými prázdninami před dvěma lety. Člověk začne s kamarády chodit popíjet do hospůdky, kde ho zpoza rohu hypnotizuje automat na šipky. Čára na odhozy se jen leskne v slunečním svitu, které proniká do hospody okny, a terč, hrající všemi barvami, vás přitahuje blíž a blíž. Nikdo z nás to nikdy nehrál, ale po pár pivech jsme se konečně vyhecovali a vhodili první desetikorunu.
 
 

Reklama