"Apa trece, pietrele ramin."

the story of two knight's families

*final part of the story of two knight's families

15. března 2014 v 18:11 | (Katie)

"Pokud dobře chápu, máš namířeno za mým otcem. Jste schopni pokračovat už teď nebo tu přespíme a vyrazíme před úsvitem?"

Cedric měl zřejmě jasno. Lehl si do vysoké trávy a zhluboka si odfrkl.

"Myslím si," řekl Malcolm, "že tvůj kůň rozhodl. Zatím ho odsedlej a já vyndám kožešiny, ať si máme na co lehnout."

"Dobrá. Děkuji, Malcolme."

"Maličkost. A ještě jednou se moc omlouvám, za ten souboj. Kdo to mohl tušit, že to jsi ty?"

"Vše je v pořádku. Ta rána na tvém stehně budiž ti ponaučením - nejdříve chtěj znát tvář svého nepřítele, až poté s ním bojuj."

"Vezmu si to k srdci, má paní," uklonil se a odešel ke svému koni, který dosud stál na stejném místě, kde ho zanechal.

"Tak to vidíš Cedricu," promluvila jsem šeptem, když jsem povolovala sedlo, "jsme v bezpečí." Cedric mi jen na oplátku zamával ušima a začal pomalu usínat.

"Elain?"

"Ano?"
"Provizorní lůžko je připraveno."

"Už jdu," odvětila jsem a políbila Cedrica na dobrou noc.
Lehla jsem si na kožešinu, kterou Malcolm mezitím prostřel vedle stromu, a schoulila se do klubíčka. Malcolm si lehl čelem ke mně a dlouze se na mě zadíval.

"Vůbec si se nezměnila. Jsi pořád tak neuvěřitelně krásná, až se z toho tají dech."

"Ty jsi také pořád stejný. Ukvapený, silný, ale zároveň něžný a milý," usmála jsem se na něj.

"Jsem rád, že se naše cesty opět setkaly."

"Já také."


S těmito slovy si mě přivinul do náruče a během chvíle usnul. Teplo a bezpečí, které mi poskytoval, mě uklidnilo. Důležité listiny našich rodů jsou v bezpečí. U Adorů najdu přístřeší a jak to tak vypadá, i nový život. Všichni společně snad dokážeme porazit strýce Williama, pomstít smrt mého otce a nastolit v mé zemi znovu pořádek. A kdo ví, možná jim přivedu i nového krále a rody Merletů a Adorů se navždy spojí v jeden.


Pokud by jste měli zájem o pokračování, možná by to i šlo dopisovat dále :) Ale záleží na Vás :)

Vaše Katie

*seventh part of the story of two knight's families

8. února 2014 v 15:07 | (Katie)

"Elain? Jsi to ty?"

"Ty mě znáš?" odpověděla jsem s údivem.

"Elain z rodu Merletů. Dcera krále Waltera. Odpusť mi prosím mou troufalost," řekl a padl přede mnou na kolena.

Můj nechápavý výraz zřejmě mluvil za vše a tak pokračoval.

"Nevím, jestli si na mě pamatuješ. Jsem Malcolm. Syn krále Olivera. Princ z rodu Adorů."

Nevěřila jsem vlastním uším. Přede mnou klečel dědic Adorského rodu, který se mě málem pokusil zabít? Podívala jsem se na něj důkladněji. Ano, je to on. Na zbroji má vlčí erb, kterým se jeho rodina pyšní už celá desetiletí. Jak to, že jsem si toho nevšimla dříve?

"Malcolm! Ovšem, že si na tebe vzpomínám. No to snad není možné. Pamatuji si tě jako malého chlapce, když jsme se spolu proháněli na koních a stříleli z luků divokou zvěř."

"Ach ano," pousmál se a pomohl mi vstát. "Kde si se naučila tak dobře šermovat?"

"Léta a léta tréninku od mého otce."

"Ach, zajisté. Kde si se tu vůbec vzala? Přiletěl k nám sokol se zprávou, že dědictví je v nebezpečí. Na hradě prý vypukla vzpoura a všichni byli pobiti."

"Naštěstí se mi povedlo utéct díky mým věrným poddaným."

"Díky bohu. A co tvůj otec?"

"Stal se první obětí vzpoury. Bylo to šílené. Všude křik, krev a řinčení zbraní."

"Klid, už jsi v bezpečí," přistoupil ke mně a objal mě.


Jeho náruč byla velká a silná. Celou mě zalil pocit naprosté úlevy. Cedric do něj znenadání šťouchnul. Žárlil.


"Neboj se Cedricu. To je Malcolm. Pomůže nám, je to náš spojenec, víš?" uklidňovala jsem jej. Pohodil hlavou a odfrkl si.

"Nelíbíš se mu," konstatovala jsem směrem k Malcolmovi.

"Já se mu ani nedivím," odpověděl se smíchem. "Neboj se, snad si cestou získám jeho důvěru."


"Budeme doufat," usmála jsem se.



Vaše Katie

*sixth part of the story of two knight's families

31. prosince 2013 v 11:53 | (Katie)

Měl opravdu silný nápřah a neuvěřitelnou rychlost. Naštěstí jsem ale stíhala vykrýt všechny jeho údery a občas přejít i do protiútoku. Lomoz železa se zvětšoval. Zasypával mě ranami ze všech stran. Byl neskutečně pohyblivý na to, jak byl mohutný. Přes to všechno jsem měla pár výhod. Menší postava, lehčí zbroj a mrštnější pohyby mi občas umožňovaly mít v souboji navrch. Dokonce se mi ho povedlo zasáhnout na stehně, kde se po chvilce objevila červená skvrna.

I přes tenhle malý handicap mě po chvíli začal svými údery opět převažovat. Přeci jen, jako žena nemám takovou výdrž. Cítila jsem, jak mi svaly na rukou povolují. Moje rány už nebyly tak prudké jako na začátku. On sám to nejspíš poznal a sebral v sobě poslední zbytky sil. Zasypával mě ranami a já začala ztrácet kontrolu.

Pak přišel mocný úder. Zavrávorala jsem a moje zesláblé nohy mě zradily. Padla jsem naznak do trávy a už jen čekala na ránu z milosti přímo do srdce.

Jenže ona nepřišla. Rytíř stál nade mnou s mečem namířeným k mému krku. Zhluboka dýchal a rozepínal si helmici, která mu doteď chránila hlavu. Světlo z měsíce na něj svítilo zezadu, a tak jsem neměla šanci spatřit jeho tvář.

"Jsi dobrý bojovník. Bude tě věčná škoda. Ale předtím, než to skončíme, prozraď mi, kdo jsi. Chtěl bych znát jméno člověka, který mě dokázal zasáhnout."

Cítila jsem, jak mě jeho oči probodávají a snaží se nakouknout pod kápi. Moje znavené tělo nebylo schopno jediného pohybu navíc. Slyšela jsem, jak Cedric opodál smutně zafrčel.

"Dovolíš?" ozval se opět rytíř a počal si ke mně klekat. Meč však byl stále v těsné blízkosti mého krku.

Natáhl ruku a uchopil kápi. Rychlým pohybem mi ji strhl z obličeje. Zděšení v jeho tváři mě naprosto udivilo. Odskočil ode mě. Meč dopadl vedle něj na zem. Ztěžka jsem se zvedla a opřela o ruce.



Vaše Katie

*fifth part of the story of two knight's families

5. prosince 2013 v 14:51 | (Katie)

Během několika minut se v dáli objevil pruh světla. Mýtina už je blízko. Zhasila jsem proto pochodeň a pokračovali jsme dál ve tmě. Pod nohy bylo vcelku dobře vidět, ale Cedric musel opět trochu zpomalit. Již měsíční zář, která dopadala na mýtinu, vytvářela na Cedricově zlatavé srsti prazvláštní barevné odstíny, které způsobovaly, že byl občas jako duch. Pokud se nám tedy povede najít dostatečně velký stín, nebude problém ho v něm schovat.

Několik kroků od mýtiny jsme ale oba zaslechli děsivý zvuk. Země duněla pod kopyty velkého zvířete. Ohlédla jsem se přes rameno a jediné, co mé oči spatřily, byly rozšířené nozdry černého koně a upažená ruka rytíře, která se neskutečně rychle blížila k mé hrudi.

Náraz byl obrovský a vymrštil mě ze Cedricova sedla. Letěla jsem několik metrů vzduchem a dopadla na kraj mýtiny, která mi měla posloužit jako útočiště.

Cedric děsivě zařehtal a vrhl se ke mně, aby mě bránil vlastním tělem. S rukou na hřbetě jeho nosu jsem se ho snažila uklidnit, ale nedal si říct. Vztekle odfrkoval a ušima sklopenýma dozadu dával jasně najevo, co si o temném rytíři myslí.

Ten mezitím seskočil ze hřbetu svého koně a nechal ho stát opodál. S rukou na meči se pomalu přibližoval směrem k nám. I přes kápi, kterou jsem měla sraženou hluboko do čela, jsem viděla, že proti mně stojí opravdu silný protivník. Tohle bude boj na život a na smrt.

"Máš něco, co mi patří," ozval se rytíř. Jeho hlas mi byl nějak povědomý. Instinktivně jsem sjela rukou na brašnu s dokumenty, která mi visela po boku.

"Ano, přesně tohle myslím," a pohodil hlavou k mé ruce. "Dej mi to po dobrém a já tě nechám odejít."

Tón, jakým ke mně mluvil, mi nebyl příjemný. Z jeho hlasu mi naskakovala husí kůže. Zakroutila jsem hlavou na znamení, že po dobrém určitě jednat nebudu.

"Dobrá tedy," pravil. "Když ne po dobrém, tak tedy po zlém," a vytáhl svůj meč. Jeho čepel se v měsíčním světle silně zaleskla.

"Máš čím bojovat?"

Kývla jsem a vytáhla meč z pouzdra, přivázaného na Cedrikově boku. I ten můj hodil v noční záři odlesk, z kterého Cedric pochopil, že má raději poodstoupit.

Rytíř na mě zakýval rukou, ať přistoupím blíž. Nechtělo se mi, ale nohy mě neposlouchaly. Udělaly pár kroků, mírně se ohnuly v kolenou a připravily se na souboj.


Chvíli jsme jen tak stáli proti sobě. Pod kápí jsem jasně viděla, jak si mě se zaujetím prohlíží a rozmýšlí si první úder. A opravdu netrvalo dlouho a ticho lesa narušilo cinknutí našich mečů.


Vaše Katie

*fourth part of the story of two knight's families

6. listopadu 2013 v 22:31 | (Katie)

Když jsme vkročili do lesa, bylo znát, že slunečních paprsků hodně ubylo. Musela jsem znovu zažehnout pochodeň, aby nám alespoň tohle chabé světlo ukázalo, kudy vede cesta. Cedric si spokojeně vyšlapoval a bezchybně se vlnil mezi stromy. U boku se mi houpala brašnička s pergameny, která pro mě nyní znamenala celý můj život. Pokud by se dostala do špatných rukou, byl by to můj konec. A vzápětí po mě by následoval rod Adorů. Při té myšlence jsem se celá otřásla a přiměla se na to už déle nemyslet.

Neušli jsme nijak velký kus cesty, když se několik sáhů od nás mihl černý stín, doprovázený rovněž pochodní. Cedric se zarazil a zůstal stát jako přikovaný. Oběma nám došlo, že další jezdec v tomhle lese, v tuhle dobu, za těchto podmínek, nevěstí nic dobrého. Otočila jsem Cedrica směrem za tím přízrakem a pozorovali jsme, co se bude dít. Nedaleko od nás ještě prosvítala pláň. Objevil se na ní jezdec na černém koni, s pochodní v ruce. Jeho zbroj se na dálku zaleskla a na chvíli nás oslnila. Bylo ale zřejmé, kam míří. Zřícenina se mu přibližovala a mě bylo jasné, že teď musíme se Cedricem co nejrychleji zmizet.

Nasadila jsem si kápi a pobídla ho do klusu. Začali jsme se rychle brodit skrze houští a stromy, co nejdál do lesa to šlo. Jediné, co nás prozrazovalo, byla planoucí pochodeň. Bez ní bychom ale byli úplně bezradní.

Bylo jasné, že pokud tajemný jezdec nenajde na zřícenině to, co čeká, budeme jeho první cíl. Kůň, kterému seděl na hřbetě, byl obrovský, a svými dlouhými skoky mu nebude trvat dlouho než Cedrica dožene.

Máme před sebou ještě dlouhý kus cesty lesem, než se dostaneme do polí. Je šance schovat se na mýtině kousek odtud mezi malými smrčky, ale se Cedricovou neprakticky zlatavou barvou to bude možná obtížné. Je to ale určitě lepší nápad, než bloudit lesem se stopařem za zády.
"Schováme se na mýtině," šeptám Cedricovi do uší. Zakmitá s nimi a lehce změní směr. Mýtinka je jen několik minut odtud. Musíme to stihnout. Pobízím koně do rychlejšího klusu, ale zamotáváme se do větví a ostružiní. Krokem to bude trvat trochu déle, ale snad tam dorazíme včas.


Vaše Katie

*third part of the story of two knight's families

17. října 2013 v 0:07 | (Katie)

V prohlubni je tma. Křesadlem z tlumoku si rozžehnu malou pochodeň, kterou mi Patrick pohotově přibalil na cestu. Díra je srovnatelně hluboká s mou výškou, tak budu doufat, že se dostanu ven.

Postupuji dál chodbou, která se přede mnou otevřela. Pochodeň mi poskytuje dostatek světla a tak mohu jít relativně rychle. Asi po minutě chůze vstupuji do malé jeskyňky. Uprostřed leží malá truhla. Vsunu klíč do jejího zámku a s tichým cvaknutím ji odemknu. Uvnitř je malý kožený vak se spoustou pergamenů zalitých pečetí. To je ono! Popadnu ho, přehodím si ho přes rameno, zavřu truhlici, klíč zahodím na druhou stranu jeskyně a vracím se k východu.
Při pohledu nahoru do otvoru jsem ale musela přehodnotit svoji dřívější myšlenku. Díra byla mnohem výš, než jsem si myslela. Na její okraj jsem sotva dosáhla prsty. Zhasila jsem pochodeň a vyhodila ji ven. Po chvíli mého poskakování a snahy se zachytit alespoň o lokty, se v díře objevila Cedricova hlava. Jemně zaržal a sklonil se za mnou. Povedlo se mi zachytit se mu na krku, a tak mě mohl něžně vytáhnout na vzduch.

"Co bych si bez tebe počala, můj nejdražší," řekla jsem a věnovala mu polibek na čelo. Posměšně si odfrkl. Nejspíš byl sám se sebou velmi spokojený.

"Abys mi nezpychnul," podotkla jsem. Uraženě odvrátil hlavu, ale vzápětí se ke mně přisunul a něžně do mě strčil.

"Kašpare."

Oprášila jsem si koženou zbroj a naskočila do sedla. "Je čas vyrazit k Adorům. Musíme si pospíšit, ať k nim dorazíme ještě před svítáním. Budeš schopen mě nést celou noc?" optala jsem se svého oře. Ten jen zakýval hlavou a sám se vydal směrem na východ do království našich spojenců.


Vaše Katie

*second part of the story of two knight's families

24. září 2013 v 17:24 | (Katie)

Ze vzpomínek mě vyruší Cedricovo klopýtnutí. Je již znaven dlouhým klusem, ale stále se dere kupředu. Konec lesa se blíží. V dáli je vidět světlo, prosvítající skrze větvoví stromů. Zpomalím koně do kroku a se skloněnou hlavou se vymotáváme na louku, ze které je už vidět náš cíl. Zbytky pevnosti na kopci pár set metrů před námi něžně osvětlují poslední paprsky zapadajícího slunce. Cedricovi se odráží v očích, ze kterých je patrné odhodlání dospět na vršek co nejdříve. Nemusím ho ani pobízet a sám se rozbíhá mohutným tryskem přes mírně zarostlou pláň. Před kopcem ho ale zadržím. Nechci, aby se přerazil o skryté kameny, které se tu všude povalují. Chvíli se vzpouzí, ale nakonec si dá říct. Jeho nedočkavost je ale nezkrotná a neustále mi cuká otěžemi v rukou.

Teprve na vrcholku se uklidní. Cítí, že splnil to, co měl. Seskakuji z něj ještě za chůze a nechám ho poodejít do stínu. Zaslouží si odpočinek.

Moje kroky směřují ke starému dubu, který se pne uprostřed starého nádvoří. V jeho kmenu se nachází otvor, ve kterém je ukryt klíč od truhly s dokumenty. Sundám si rukavici a začínám šátrat ve kmeni. Díra je hluboká a klíč je až na dně. Naštěstí se mi ho ale povede zachytit. Nyní už jen stačí najít poklop do podzemí. Podle otcových rad musím 5 kroků od dubu na západ, 2 kroky doprava a dupnout do kamene, na kterém se octnu. Proti zapadajícímu slunci sice špatně vidím, ale pravděpodobně stojím na správném místě. Ale ani po několika dupnutích mými koženými botami se nic neděje.

Zničehonic mě však ze zadu něžně poodstrčí Cedricův nos. Poodstoupím a nechám mu prostor. Vzepne se na zadní a předními kopyty mocně uhodí do kamene. Ozve se klapnutí a kámen zmizí do země. Cedric si spokojeně ufrkne a přistoupí ke mně.


"Díky, pašáku," podrbu ho na čele.



Vaše Katie
(právě jste dočetli druhou část Příběhu rytířů)

*foreword + first part of the story of two knight's families

7. září 2013 v 14:18 | (Katie)
Kamarádky přítel (současně můj spolužák ze základky) se jednoho času dal na historický šerm. Netrvalo dlouho a bylo mi ctí poznat další rytíře z jeho party. Zanechalo to ve mě hluboký dojem. Dokonce až takový, že se mi zdál jeden šílený sen. A tento sen nyní budete moct prožít se mnou. Sepsala jsem ho do delší povídky a pokud se Vám budete líbit a budete chtít, kvůli Vám to rozepíši na pokračování.
Jedná se o příběh dvou rytířských rodin, Merletů a Adorů, které dohromady pojí jedno tajemství. Dokumenty, na kterých je zaznamenáno, jsou pečlivě ukryty a střeženy rodinou Merletů. Truhla s nimi je v podzemní chodbě starého sídla Adorů, které leží zhruba na půli cesty mezi oběma rody.
Příběh vypráví dědička rodu Merletů, princezna Elain. Její otec byl zrazen bratrem své ženy, Elaininým strýcem Williamem, který velmi toužil po moci na zemí Merletů. Elainin otec Walter je prachsprostě zabit, stejně jako většina obyvatelů dvora. Jednou z mála, kterým se podaří útéct, je právě princezna Elain, která se musí ujmout role ochránce rodového tajemství.
Není však jediná, která se vydává na cestu za dokumenty.
Jak dopadne její cesta? Přežije ji a v pořádku dorazí do spojeneckého království Adorů?
Donese ji její kůň Cedric na místo včas?
To vše se dozvíte v následujícím příběhu. První část po kliknutí na celý článek ;)


 
 

Reklama
Reklama